Na den 3.10.2002 nikdy nezapomenu… Během několika vteřin se mi
zcela změnil život. Při projíždění jednou z křižovatek na okruhu Pardubicemi
došlo ke srážce služebního vozidla Policie ČR, které jsem
řídil a dalším autem, řízené mladou ženou. Nikdo další naštěstí do
křižovatky nevjel. Přivolal jsem ihned policejní výjezd, vytáhl klíče ze
zapalování z obou havarovaných aut – a do příjezdu řídil provoz na
křižovatce. Dopravní policisté mi naměřili v dechu 0,52 promile alkoholu.
Překvapilo mne to, ale rozhodlo o dalším mém životě. V tu
chvíli jsem ani nevnímal televizní kamery, které byly na místě snad
ještě před dopravní nehodou, ihned po střetu aut místem projížděl
známý hradecký televizní redaktor. Dopravní nehodu jsem ihned
telefonicky oznámil policejnímu prezidentovi generálporučíkovi Kolářovi
a tehdejšímu ministru vnitra Grossovi – a požádal je o osobní
setkání na další den. Policisté, jimž jsem jel přednášet, mne pak odvezli
na pracovní poradu. Dopoledne jsem jim ještě odpřednášel své
představy razantních změn na Policejním prezidiu i v organizaci
Policie ČR, neboť podle mnou připravených změn v organizaci policejního
ústředí měla jedna třetina opustit za tři měsíce své funkce,
v dalším období pak další… .
Pak mne můj kolega odvezl do objektu Ministerstva vnitra ČR do
Prahy, kde jsem svým dvěma nejvyšším šéfům sdělil, že ihned odstupuji
z funkce a odcházím z Policie ČR.
Přestože jsem zatím historicky jediným, kdo vyřešil podezření z protiprávního
deliktu takhle razantně, i po pěti letech mí nepřátelé
neváhají fakta komolit a používat této události k laciným a demagogickým
výpadům. Já mám v celé věci jasno – a věřte, že jsem „si užil“
své… Stačilo, abych nastoupil do nějakého pracovního místa – a mí nepřátelé se prostřednictvím médií snažili, aby mne odtud dostali. Ať
to bylo moje pedagogické působení na Policejní akademii ČR, ještě
horší to bylo s mým nástupem do a.s. Český Telecom, kam jsem se
dostal na základě výběrového řízení.
Poté, co došlo k promlčení přestupku, strhla se doslova mediální
bouře. Protože mi nikdo nechtěl zveřejnit mé vyjádření (v trestním řízení
jde o zásadu „Audiatur et altera pars“ – budiž slyšena i druhá
strana), napsal jsem své stanovisko alespoň svým spoluzaměstnancům
v Českém Telekomu – a „vyvěsil“ jej na intranet. Abych jej nemusel
opakovat, odkazuji na jeho znění.
Protože i v současné době, tj. po více než pěti letech (za tuto dobu
se promlčují i odsouzení k takřka pětiletému vězení) se objevují mediální
výpady a lživá tvrzení, že „jsem se vyhýbal doručení předvolání“
– a očekávám i další – považuji za nutné se o této své „Osudové
chybě“ zmínit i v naší publikaci. Vždycky jsem myslel, že mne nenávidí
„mí“ vrahové, drogoví gauneři a lidi z organizovaného zločinu,
které jsem dostal do kriminálu, popř. i jejich přátelé, ale zjišťuji, že
jsem svým nekompromisním přístupem k práci, kontroverzními výroky
i svou knihou „trefil“ podstatně víc cílů, než jsem předpokládal.
A to i velice vlivných a mocných. Anebo, že by byl organizovaný zločin
prorostlý úplně všude…?
Zřejmě vám toho na své „volební pouti“ a našich setkáních budu
muset průběžně vysvětlovat i jiné „legendy“. Jsem připraven si s vámi
povídat – a s nepřáteli se vypořádat.
Vždycky, když se cítím psychicky bídně, pomáhají mi (kromě mé
manželky Heleny a blízkých a skutečných přátel) citáty moudrých,
zejména ty latinské. Nechci vás s nimi moc „unavovat“, ale rád bych
se s vámi podělil alespoň o některé z nich s přáním, abyste se k nim
nemuseli uchylovat ze stejných důvodů jako já.
Autorem toho nejznámějšího je Lucius Annaeus Seneca st., napsal
ho ve svých „Vzorových formulacích…“, sloužících pro výcvik
rétorů a řečníků, před dvěma tisíci lety:
Errare humanum est – Chybovat je lidské.
Další je od francouzského spisovatele Francois de La Rochefoucaulda:
Chyby lze vždy prominout, pokud máš sílu se k nim přiznat.
Ten je ze sedmnáctého století. A ze století dvacátého jeden aforismus od Poláka Wieslawa Leona Brudzińského:
Napravovat staré chyby stojí často víc úsilí, než dělat nové.
A závěrem jeden z Talmudu:
Neodsuzuj druhého člověka, dokud nejsi na jeho místě.
Jak jsem zmínil, vždy za mnou stála má žena Helena, další mí nejbližší
a opravdoví přátelé. Třeba mi velice pomohli kamarádi z Českého
klubu olympioniků. Ostatně i oni podporují moji kandidaturu
do Senátu PČR, jak se dočtete v jejich doporučeních. A některé
z nich potkáte na sportovních akcích v našem regionu, kam za mnou
přijedou. Z těch dalších nejbližších kamarádů, kterého jste už potkat
mohli, je to vynikající kytarista a zpěvák Ing. Ivo Zídek, který umí ve
správnou chvíli zvolit vhodný repertoár. S ním jsme mnohokrát v těch
dobách (a od té doby zas a znova) zpívali, že „Chybovat je lidské, odpouštět
je božské… Snad nám tedy Bůh odpustí…“.
Ale o tom si můžeme povídat. Třeba i u piva či dobrého vína. Já
pak určitě řídit nebudu.
Vyjádření z roku 2004
Vzhledem k funkci, kterou v Českém Telekomu zastávám, cítím osobní
potřebu vyjádřit se k medializaci mého přestupkového řízení. Sám se
v těchto dnech o celé záležitostí dozvídám více, než jsem věděl,
a proto bych rád uvedl všechny okolnosti na pravou míru. Protože mé
písemné stanovisko zaslané ČTK bylo sdělovacími prostředky ignorováno
či zneužito v můj neprospěch, činím tak touto formou.
Především z médií vyplývají tyto okruhy problémů:
Řízení jsem se nevyhýbal. Hned na počátku jsem písemně požádal tehdejší Okresní úřad v Pardubicích o postoupení mé věci do
Prahy, kde se zdržuji větší část týdne nebo do Hradce Králové, kde
mám trvalé bydliště. Ve spise byla uvedena adresa mého pobytu
v Praze – byl jsem zaměstnán a ubytován na Policejní akademii ČR
v Praze 4. O tom informovala i média. Rovněž o mém nástupu do a.s.
ČESKÝ TELECOM věděli všichni. Nikdo mne za celou dobu v Praze
nekontaktoval. Z dostupných zdrojů vím, že můj spis putoval z Pardubic
do Hradce Králové, pak zpátky do Pardubic, odtud do Prahy
a z Prahy do Hradce Králové. Magistrát tohoto města mne údajně
obesílal 6. srpna 2003 (v době naší dovolené), předtím údajně někdy
v březnu a na základě toho zřejmě učinil závěr, že se v místě trvalého
bydliště nezdržuji.
Presumpce neviny. Své jednání dne 3. 10. 2002, kdy došlo k předmětné
dopravní nehodě, osobně považuji za své závažné morální selhání.
Nikdy však nebyl prokázán přestupek, natož trestný čin.
Zejména jako právník nechápu stále přetrvávající informace o tom,
že „jsem opilý zavinil dopravní nehodu“. Dopravní expertiza toto jednoznačně
neprokazuje, další důkazy, které jsem navrhoval, dosud
zřejmě nebyly provedeny. I z ústavy ČR vyplývá jedna ze základních
zásad – tzv. presumpce neviny, platná i pro přestupkové řízení.
V mém případě a vlastně až dosud je tato zásada porušována. Jsem
přesvědčen, že pokud by úřady postupovaly pragmaticky, měly dostatek
času celou věc řádně prošetřit a poté i projednat…
Trest. Od počátku jsem své nesprávné jednání nepopíral, ostatně
jsem za několik hodin po nehodě sám požádal o skončení svého působení
v rámci Policie ČR, což dodnes vnímám jako „trest“ největší.
Demagogická argumentace o vyhýbání se trestu by mohla nastat až
teprve poté, co by byla uznána vina v řádném řízení, tedy na základě
pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Ihned poté, co jsem se
dozvěděl, že můj přestupek byl promlčen, jsem odeslal na konto
jedné nestátní organizace, zabývající se mj. pomocí obětem trestných
činů, finanční částku ve výši, odpovídající peněžitému trestu, resp.
pokutě. Pokud jde o „řidičák“, auto jsem po dopravní nehodě neřídil
nejméně šest měsíců.
Obecný problém přestupkového řízení. Podle zveřejněných informací
se připravuje novela přestupkového řízení. Pokud i tento můj
případ napomůže při prosazovaní této novely, budu to považovat za
částečnou satisfakci.
Vážené kolegyně a kolegové. Celou uměle vyvolanou aférou jsem
skutečně znechucen a chci zdůraznit, že jsem v žádném případě nejednal
v rozporu s platnými právními předpisy ani jsem nevyužil (či
nezneužil) svých právních znalostí. Své nesprávné jednání v souvislosti
s přestupkem jsem nikdy nepopíral a sám jsem z něj vyvodil (na
rozdíl od mnoha jiných) velmi důsledná a velmi tvrdá osobní opatření.
Miroslav Antl
Případní zájemci naleznou v tomto textu detailnější informace a rozbor
celého průběhu tohoto zbytečného a účelově vyvolaného problému.
K předmětné dopravní nehodě došlo 3. 10. 2002, já jsem se dne 21.
10. 2002 (bez písemného předvolání) osobně dostavil na Okresní
úřad v Pardubicích, kde jsem převzal sdělení obvinění z přestupku.
Dne 5.12. 2002 jsem poslal doporučený dopis do rukou vedoucího
referátu dopravy a silničního hospodářství tehdejšího Okresního
úřadu v Pardubicích. V tomto podání jsem mj. namítl dosavadní nesprávný
postup, neboť se nikdo nezabýval zásadními skutečnostmi
rozhodnými pro posouzení mé viny i případného trestu. V rámci toho
jsem učinil i konkrétní návrhy na doplnění dokazování (na což má
každý občan právo – mj. zásada součinnosti správního orgánu s účastníky
řízení, zásada objektivní pravdy atd.). S odkazem na mediální
vystoupení pana vedoucího uvedeného referátu, který v médiích už 14 dní po dopravní nehodě rozhodl o mé vině i trestu, aniž by proběhlo
šetření, jsem logicky namítl jeho podjatost.
V tomto svém podání jsem již tehdy učinil návrh na postoupení
věci jinému, věcně příslušnému správnímu orgánu, mj. do Prahy,
s tím, že tam pracuji a zdržuji se tam po většinu týdne. Podle § 55
odst. 4 přestupkového zákona může správní orgán k usnadnění projednání
přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc
i bez souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému orgánu,
v jehož územním obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje. Všichni
již tehdy věděli, že pracuji v Praze, vyučoval jsem a během pracovního
týdne bydlel na Policejní akademii ČR v Praze 4. Ostatně adresa
mých zaměstnavatelů a skutečnost, že se v místě trvalého bydliště
zdržuji minimálně, byla a je všeobecně známa po celou dobu řízení.
Poté jsem byl písemně vyrozuměn o tom, že věc byla postoupena
do Hradce Králové. Nevím, kolikrát jsem byl Magistrátem města Hradec
Králové v této věci obesílán, později jsem se dozvěděl, že to mělo
být údajně jednou v měsíci březnu 2003 a pak až v srpnu 2003
v době letních prázdnin a dovolených). Toho si nejsem vědom. Pouze
z médií vím, že věc pak měla být postoupena zpět do Pardubic, poté
do Prahy a z Prahy zpět do Hradce Králové. Tento koloběh spisu jsem
nikdy nepochopil a není mi ani jasné, proč se pardubický Magistrát
věcí znovu vůbec zabýval (jak nyní tvrdí). V Praze mne určitě nikdo
nekontaktoval – a to ani telefonicky!
Dovoluji si podotknout, že jsem si v průběhu celé doby vyzvedával
poštu v Hradci Králové vždy, když to bylo možné, navíc z oznámení
o uložení zásilky nelze zjistit, z jaké instituce je odesílána.
Tvrdím proto, že jsem se doručení předvolání v žádném případě
nevyhýbal. Takovéto tvrzení je hrubě zavádějící a lze jej považovat za
úmyslnou pomluvu.
Chci dále znova zdůraznit, že jsem ve svém případě nijak nezneužil
svých právních znalostí. Využil jsem je pouze ve svém písemném
návrhu hned na počátku řízení. Zajímalo by mne, zda správní
orgány dokazování doplnily, zda se tímto mým podáním dále zabývaly,
zda rozhodly o mé námitce podjatosti, proč mi předvolání neposlaly
ani jednou do zaměstnání, popř. mi tam nenechaly relevantní
vzkaz, proč nevyužily dalších prostředků v přestupkovém (a správním)
řízení. Rovněž se obecně nabízí otázka, zda byly někdy přezkoumávány
všechny (tj. desetitisíce) přestupkové věci, v nichž došlo
k zastavení řízení z důvodu, že došlo k promlčení.
Z Ústavy ČR, z trestněprávních předpisů i z přestupkového zákona
(konkrétně v ustanovení § 73 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb.) jednoznačně
vyplývá, že dokud není vina pravomocně prokázána, musí
se pohlížet na pachatele, jakoby čin nespáchal. V mém případě nebyla
respektována takřka nikdy…! Já osobně jsem si nikdy nedovolil
tuto zásadu porušit, a to ani v případech někalikanásobných vrahů.
V souvislosti s touto účelově vyvolávanou aférou mě často napadá,
že daleko lépe na tom jsou ti, kteří v obdobných (či podstatně
závažnějších) případech otrle setrvali na svých postech. Chtěl bych
znovu uvést, že jsem od počátku své nesprávné jednání v souvislosti
s dopravní nehodou nepopíral, ostatně jsem za několik hodin požádal
o skončení svého působení v rámci Policie ČR. Není mnoho lidí
působících v různých funkcích, kteří i přesto, že jim ještě vina za spáchaný
přestupek (častokrát za trestné činy) nebyla prokázána a nebyli
pravomocně odsouzeni, sami od sebe se rozhodli, že odstoupí
z funkcí, které je živí. Velmi často je přesný opak pravdou. I ti, kdo bývají
usvědčeni, se nadále urputně snaží, aby jejich prokázaný trestný
čin nebo přestupek byl různými způsoby vymazaný a oni nikdy nemuseli
nést důsledky svých činů.
Ke zneužívání mé knihy k pochybné argumentaci dále uvádím, že
určitě každý čtenář pochopil, koho jsem označením „Gauner“ měl na
mysli. Byli to pachatelé těch nejzávažnějších násilných, mravnostních
a drogových deliktů, organizovaný zločin. Srovnávání těchto
(pravomocně odsouzených) pachatelů se svou osobou považuji za
velice závažné zásahy do ochrany osobnosti i svých ústavních práv…
Navíc právě takovéto psychické nátlaky, vykonstruované pomluvy
a různá obvinění jsou typická i pro organizovaný zločin.
Pouze pro úplnost dodávám, že i můj vzkaz na mobilním telefonu
pochází z doby, kdy mi telefonovalo, vyhrožovalo a provokovalo množství lidí, takže při svém „cynismu“ jsem nahrál vzkaz, který je
nyní šířen.
I v této záležitosti jsem „démonizován“ v rámci neobvyklé štvanice,
resp. jakéhosi „honu na čarodějnice“. Ostatně i po mém nástupu
do Českého Telekomu jsme se mohli z některých médií
dozvědět, že „Antl má pod palcem všechny odposlechy v ČR…“
a jiné podobné vědomé lži, přičemž je prokazatelné, že ČTc se na připojování
odposlechů (a nikoliv odposlouchávání!) podílí pouze 6 %
(slovy: šesti procenty).
Zdroj: ANTL Miroslav. Váš hlas pro spravedlnost, bezpečnost a pořádek. Rychnov nad Kněžnou: vlastním nákladem, 2008. Neprodejné.