Na den 3.10.2002 nikdy nezapomenu… Během několika vteřin se mi zcela změnil život. Při projíždění jednou z křižovatek na okruhu Pardubicemi došlo ke srážce služebního vozidla Policie ČR, které jsem řídil a dalším autem, řízené mladou ženou. Nikdo další naštěstí do křižovatky nevjel. Přivolal jsem ihned policejní výjezd, vytáhl klíče ze zapalování z obou havarovaných aut – a do příjezdu řídil provoz na křižovatce. Dopravní policisté mi naměřili v dechu 0,52 promile alkoholu. Překvapilo mne to, ale rozhodlo o dalším mém životě. V tu chvíli jsem ani nevnímal televizní kamery, které byly na místě snad ještě před dopravní nehodou, ihned po střetu aut místem projížděl známý hradecký televizní redaktor. Dopravní nehodu jsem ihned telefonicky oznámil policejnímu prezidentovi generálporučíkovi Kolářovi a tehdejšímu ministru vnitra Grossovi – a požádal je o osobní setkání na další den. Policisté, jimž jsem jel přednášet, mne pak odvezli na pracovní poradu. Dopoledne jsem jim ještě odpřednášel své představy razantních změn na Policejním prezidiu i v organizaci Policie ČR, neboť podle mnou připravených změn v organizaci policejního ústředí měla jedna třetina opustit za tři měsíce své funkce, v dalším období pak další… .
Pak mne můj kolega odvezl do objektu Ministerstva vnitra ČR do Prahy, kde jsem svým dvěma nejvyšším šéfům sdělil, že ihned odstupuji z funkce a odcházím z Policie ČR.
Přestože jsem zatím historicky jediným, kdo vyřešil podezření z protiprávního deliktu takhle razantně, i po pěti letech mí nepřátelé neváhají fakta komolit a používat této události k laciným a demagogickým výpadům. Já mám v celé věci jasno – a věřte, že jsem „si užil“ své… Stačilo, abych nastoupil do nějakého pracovního místa – a mí nepřátelé se prostřednictvím médií snažili, aby mne odtud dostali. Ať to bylo moje pedagogické působení na Policejní akademii ČR, ještě horší to bylo s mým nástupem do a.s. Český Telecom, kam jsem se dostal na základě výběrového řízení.
Poté, co došlo k promlčení přestupku, strhla se doslova mediální bouře. Protože mi nikdo nechtěl zveřejnit mé vyjádření (v trestním řízení jde o zásadu „Audiatur et altera pars“ – budiž slyšena i druhá strana), napsal jsem své stanovisko alespoň svým spoluzaměstnancům v Českém Telekomu – a „vyvěsil“ jej na intranet. Abych jej nemusel opakovat, odkazuji na jeho znění.
Protože i v současné době, tj. po více než pěti letech (za tuto dobu se promlčují i odsouzení k takřka pětiletému vězení) se objevují mediální výpady a lživá tvrzení, že „jsem se vyhýbal doručení předvolání“ – a očekávám i další považuji za nutné se o této své „Osudové chybě“ zmínit i v naší publikaci. Vždycky jsem myslel, že mne nenávidí „mí“ vrahové, drogoví gauneři a lidi z organizovaného zločinu, které jsem dostal do kriminálu, popř. i jejich přátelé, ale zjišťuji, že jsem svým nekompromisním přístupem k práci, kontroverzními výroky i svou knihou „trefil“ podstatně víc cílů, než jsem předpokládal. A to i velice vlivných a mocných. Anebo, že by byl organizovaný zločin prorostlý úplně všude…?
Zřejmě vám toho na své „volební pouti“ a našich setkáních budu muset průběžně vysvětlovat i jiné „legendy“. Jsem připraven si s vámi povídat – a s nepřáteli se vypořádat.
Vždycky, když se cítím psychicky bídně, pomáhají mi (kromě mé manželky Heleny a blízkých a skutečných přátel) citáty moudrých, zejména ty latinské. Nechci vás s nimi moc „unavovat“, ale rád bych se s vámi podělil alespoň o některé z nich s přáním, abyste se k nim nemuseli uchylovat ze stejných důvodů jako já.
Autorem toho nejznámějšího je Lucius Annaeus Seneca st., napsal ho ve svých „Vzorových formulacích…“, sloužících pro výcvik rétorů a řečníků, před dvěma tisíci lety:
Errare humanum est – Chybovat je lidské.
Další je od francouzského spisovatele Francois de La Rochefoucaulda:
Chyby lze vždy prominout, pokud máš sílu se k nim přiznat.
Ten je ze sedmnáctého století. A ze století dvacátého jeden aforismus od Poláka Wieslawa Leona Brudzińského:
Napravovat staré chyby stojí často víc úsilí, než dělat nové.
A závěrem jeden z Talmudu:
Neodsuzuj druhého člověka, dokud nejsi na jeho místě.
Jak jsem zmínil, vždy za mnou stála má žena Helena, další mí nejbližší a opravdoví přátelé. Třeba mi velice pomohli kamarádi z Českého klubu olympioniků. Ostatně i oni podporují moji kandidaturu do Senátu PČR, jak se dočtete v jejich doporučeních. A některé z nich potkáte na sportovních akcích v našem regionu, kam za mnou přijedou. Z těch dalších nejbližších kamarádů, kterého jste už potkat mohli, je to vynikající kytarista a zpěvák Ing. Ivo Zídek, který umí ve správnou chvíli zvolit vhodný repertoár. S ním jsme mnohokrát v těch dobách (a od té doby zas a znova) zpívali, že „Chybovat je lidské, odpouštět je božské… Snad nám tedy Bůh odpustí…“.
Ale o tom si můžeme povídat. Třeba i u piva či dobrého vína. Já pak určitě řídit nebudu.
Vyjádření z roku 2004
Vzhledem k funkci, kterou v Českém Telekomu zastávám, cítím osobní potřebu vyjádřit se k medializaci mého přestupkového řízení. Sám se v těchto dnech o celé záležitostí dozvídám více, než jsem věděl, a proto bych rád uvedl všechny okolnosti na pravou míru. Protože mé písemné stanovisko zaslané ČTK bylo sdělovacími prostředky ignorováno či zneužito v můj neprospěch, činím tak touto formou.
Především z médií vyplývají tyto okruhy problémů:
Řízení jsem se nevyhýbal. Hned na počátku jsem písemně požádal tehdejší Okresní úřad v Pardubicích o postoupení mé věci do Prahy, kde se zdržuji větší část týdne nebo do Hradce Králové, kde mám trvalé bydliště. Ve spise byla uvedena adresa mého pobytu v Praze – byl jsem zaměstnán a ubytován na Policejní akademii ČR v Praze 4. O tom informovala i média. Rovněž o mém nástupu do a.s. ČESKÝ TELECOM věděli všichni. Nikdo mne za celou dobu v Praze nekontaktoval. Z dostupných zdrojů vím, že můj spis putoval z Pardubic do Hradce Králové, pak zpátky do Pardubic, odtud do Prahy a z Prahy do Hradce Králové. Magistrát tohoto města mne údajně obesílal 6. srpna 2003 (v době naší dovolené), předtím údajně někdy v březnu a na základě toho zřejmě učinil závěr, že se v místě trvalého bydliště nezdržuji.
Presumpce neviny. Své jednání dne 3. 10. 2002, kdy došlo k předmětné dopravní nehodě, osobně považuji za své závažné morální selhání. Nikdy však nebyl prokázán přestupek, natož trestný čin. Zejména jako právník nechápu stále přetrvávající informace o tom, že „jsem opilý zavinil dopravní nehodu“. Dopravní expertiza toto jednoznačně neprokazuje, další důkazy, které jsem navrhoval, dosud zřejmě nebyly provedeny. I z ústavy ČR vyplývá jedna ze základních zásad – tzv. presumpce neviny, platná i pro přestupkové řízení. V mém případě a vlastně až dosud je tato zásada porušována. Jsem přesvědčen, že pokud by úřady postupovaly pragmaticky, měly dostatek času celou věc řádně prošetřit a poté i projednat…
Trest. Od počátku jsem své nesprávné jednání nepopíral, ostatně jsem za několik hodin po nehodě sám požádal o skončení svého působení v rámci Policie ČR, což dodnes vnímám jako „trest“ největší. Demagogická argumentace o vyhýbání se trestu by mohla nastat až teprve poté, co by byla uznána vina v řádném řízení, tedy na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu. Ihned poté, co jsem se dozvěděl, že můj přestupek byl promlčen, jsem odeslal na konto jedné nestátní organizace, zabývající se mj. pomocí obětem trestných činů, finanční částku ve výši, odpovídající peněžitému trestu, resp. pokutě. Pokud jde o „řidičák“, auto jsem po dopravní nehodě neřídil nejméně šest měsíců.
Obecný problém přestupkového řízení. Podle zveřejněných informací se připravuje novela přestupkového řízení. Pokud i tento můj případ napomůže při prosazovaní této novely, budu to považovat za částečnou satisfakci.
Vážené kolegyně a kolegové. Celou uměle vyvolanou aférou jsem skutečně znechucen a chci zdůraznit, že jsem v žádném případě nejednal v rozporu s platnými právními předpisy ani jsem nevyužil (či nezneužil) svých právních znalostí. Své nesprávné jednání v souvislosti s přestupkem jsem nikdy nepopíral a sám jsem z něj vyvodil (na rozdíl od mnoha jiných) velmi důsledná a velmi tvrdá osobní opatření.
Miroslav Antl
Případní zájemci naleznou v tomto textu detailnější informace a rozbor celého průběhu tohoto zbytečného a účelově vyvolaného problému.
K předmětné dopravní nehodě došlo 3. 10. 2002, já jsem se dne 21. 10. 2002 (bez písemného předvolání) osobně dostavil na Okresní úřad v Pardubicích, kde jsem převzal sdělení obvinění z přestupku.
Dne 5.12. 2002 jsem poslal doporučený dopis do rukou vedoucího referátu dopravy a silničního hospodářství tehdejšího Okresního úřadu v Pardubicích. V tomto podání jsem mj. namítl dosavadní nesprávný postup, neboť se nikdo nezabýval zásadními skutečnostmi rozhodnými pro posouzení mé viny i případného trestu. V rámci toho jsem učinil i konkrétní návrhy na doplnění dokazování (na což má každý občan právo – mj. zásada součinnosti správního orgánu s účastníky řízení, zásada objektivní pravdy atd.). S odkazem na mediální vystoupení pana vedoucího uvedeného referátu, který v médiích už 14 dní po dopravní nehodě rozhodl o mé vině i trestu, aniž by proběhlo šetření, jsem logicky namítl jeho podjatost.
V tomto svém podání jsem již tehdy učinil návrh na postoupení věci jinému, věcně příslušnému správnímu orgánu, mj. do Prahy, s tím, že tam pracuji a zdržuji se tam po většinu týdne. Podle § 55 odst. 4 přestupkového zákona může správní orgán k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc i bez souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému orgánu, v jehož územním obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje. Všichni již tehdy věděli, že pracuji v Praze, vyučoval jsem a během pracovního týdne bydlel na Policejní akademii ČR v Praze 4. Ostatně adresa mých zaměstnavatelů a skutečnost, že se v místě trvalého bydliště zdržuji minimálně, byla a je všeobecně známa po celou dobu řízení.
Poté jsem byl písemně vyrozuměn o tom, že věc byla postoupena do Hradce Králové. Nevím, kolikrát jsem byl Magistrátem města Hradec Králové v této věci obesílán, později jsem se dozvěděl, že to mělo být údajně jednou v měsíci březnu 2003 a pak až v srpnu 2003 v době letních prázdnin a dovolených). Toho si nejsem vědom. Pouze z médií vím, že věc pak měla být postoupena zpět do Pardubic, poté do Prahy a z Prahy zpět do Hradce Králové. Tento koloběh spisu jsem nikdy nepochopil a není mi ani jasné, proč se pardubický Magistrát věcí znovu vůbec zabýval (jak nyní tvrdí). V Praze mne určitě nikdo nekontaktoval – a to ani telefonicky!
Dovoluji si podotknout, že jsem si v průběhu celé doby vyzvedával poštu v Hradci Králové vždy, když to bylo možné, navíc z oznámení o uložení zásilky nelze zjistit, z jaké instituce je odesílána.
Tvrdím proto, že jsem se doručení předvolání v žádném případě nevyhýbal. Takovéto tvrzení je hrubě zavádějící a lze jej považovat za úmyslnou pomluvu.
Chci dále znova zdůraznit, že jsem ve svém případě nijak nezneužil svých právních znalostí. Využil jsem je pouze ve svém písemném návrhu hned na počátku řízení. Zajímalo by mne, zda správní orgány dokazování doplnily, zda se tímto mým podáním dále zabývaly, zda rozhodly o mé námitce podjatosti, proč mi předvolání neposlaly ani jednou do zaměstnání, popř. mi tam nenechaly relevantní vzkaz, proč nevyužily dalších prostředků v přestupkovém (a správním) řízení. Rovněž se obecně nabízí otázka, zda byly někdy přezkoumávány všechny (tj. desetitisíce) přestupkové věci, v nichž došlo k zastavení řízení z důvodu, že došlo k promlčení.
Z Ústavy ČR, z trestněprávních předpisů i z přestupkového zákona (konkrétně v ustanovení § 73 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb.) jednoznačně vyplývá, že dokud není vina pravomocně prokázána, musí se pohlížet na pachatele, jakoby čin nespáchal. V mém případě nebyla respektována takřka nikdy…! Já osobně jsem si nikdy nedovolil tuto zásadu porušit, a to ani v případech někalikanásobných vrahů.
V souvislosti s touto účelově vyvolávanou aférou mě často napadá, že daleko lépe na tom jsou ti, kteří v obdobných (či podstatně závažnějších) případech otrle setrvali na svých postech. Chtěl bych znovu uvést, že jsem od počátku své nesprávné jednání v souvislosti s dopravní nehodou nepopíral, ostatně jsem za několik hodin požádal o skončení svého působení v rámci Policie ČR. Není mnoho lidí působících v různých funkcích, kteří i přesto, že jim ještě vina za spáchaný přestupek (častokrát za trestné činy) nebyla prokázána a nebyli pravomocně odsouzeni, sami od sebe se rozhodli, že odstoupí z funkcí, které je živí. Velmi často je přesný opak pravdou. I ti, kdo bývají usvědčeni, se nadále urputně snaží, aby jejich prokázaný trestný čin nebo přestupek byl různými způsoby vymazaný a oni nikdy nemuseli nést důsledky svých činů.
Ke zneužívání mé knihy k pochybné argumentaci dále uvádím, že určitě každý čtenář pochopil, koho jsem označením „Gauner“ měl na mysli. Byli to pachatelé těch nejzávažnějších násilných, mravnostních a drogových deliktů, organizovaný zločin. Srovnávání těchto (pravomocně odsouzených) pachatelů se svou osobou považuji za velice závažné zásahy do ochrany osobnosti i svých ústavních práv… Navíc právě takovéto psychické nátlaky, vykonstruované pomluvy a různá obvinění jsou typická i pro organizovaný zločin.
Pouze pro úplnost dodávám, že i můj vzkaz na mobilním telefonu pochází z doby, kdy mi telefonovalo, vyhrožovalo a provokovalo množství lidí, takže při svém „cynismu“ jsem nahrál vzkaz, který je nyní šířen.
I v této záležitosti jsem „démonizován“ v rámci neobvyklé štvanice, resp. jakéhosi „honu na čarodějnice“. Ostatně i po mém nástupu do Českého Telekomu jsme se mohli z některých médií dozvědět, že „Antl má pod palcem všechny odposlechy v ČR…“ a jiné podobné vědomé lži, přičemž je prokazatelné, že ČTc se na připojování odposlechů (a nikoliv odposlouchávání!) podílí pouze 6 % (slovy: šesti procenty).
Zdroj: ANTL Miroslav. Váš hlas pro spravedlnost, bezpečnost a pořádek. Rychnov nad Kněžnou: vlastním nákladem, 2008. Neprodejné.