Kriminální případy z regionu

…Není jen státním zástupcem, kterému se případ dostane na stůl v pohodlné kanceláři, ale podílí se na vyšetřování závažné trestné činnosti od samého počátku, neboť vyjíždí na místa činu, pracuje s kriminalisty, je s nimi na stopě. To vše často ve svém volném čase, kdy jiní v témže postavení nechají věc počkat do rána.
Je proslulý tím, že pachatelům navrhuje vysoké tresty a dělá všechno pro to, aby zrůdy, bestie, vrazi, pedofilové, drogoví baroni, vyšli z vězení co nejpozději nebo už vůbec. Muklové mu říkají krvavej prokurátor. Nenávidí ho. Mají z něj strach. Vysoce postavené osoby, které by rády pro své kriminální přátele (mají je na špinavou práci) nižší tresty, usilují o jeho diskreditaci, sesazení, fyzickou likvidaci.
Za co? Za to, že tuto společnost zbavuje, bohužel nikoli s konečnou platností, pachatelů nejtěžších, nejpodlejších kriminálních činů.
Obyčejní lidé Antlovi fandí. Vědí, že je tam i za ně. Je populární, srozumitelný, jednoznačný. Obdržel řadu cen. Ne takových, co o nich rozhodují komise v zákulisí, ale takových, o jejichž udělení hlasují obyčejní lidé. Obyčejní lidé, kteří podvědomě ctí heslo „Podporujte svého šerifa!“

Jan Tetřev, Střelecká revue č.7/2001

Jak už víte, pracoval jsem 22 let na státním zastupitelství, z toho 18 roků v našem východočeském regionu. Vykonával jsem dozor nad vyšetřováním nejzávažnější násilné a mravnostní trestné činnosti, od devadesátých let jsem se zabýval i bojem proti organizovanému zločinu, zejména dozorem nad vyšetřováním těch
nejzávažnějších mezinárodních drogových kauz. Jak občas říkám (například v našem, už zaniklém, televizním pořadu KRIMI Report), za dvacet let své práce jsem poslal do kriminálu stovky lidí na celkem tisíce let. A to (i podle ostatních) naprosto nekompromisně a přitom spravedlivě, bez ohledu na politické vlivy i přání mocných.
Na jedné straně jsem tím získal nenávist gaunerů a nepřízeň vlivných (včetně svých nadřízených), na druhé straně řadu ocenění i (kupodivu) příznivých přezdívek, z nichž se nejvíce ujal „Český Cattani“, kterou mi dal „zuřivý reportér“ Stanislav Motl již na počátku devadesátých let.
A proto si váš (vlastně náš) „volební region“ pamatuji i z pohledu kriminality, proti které bojuji – a chci i nadále, společně s vámi, bojovat.
Chci totiž, abychom žili v bezpečném regionu, kde vládne spravedlnost a pořádek.
Vybral jsem pro vás několik případů, na něž si vzpomínám, i když jich samozřejmě za tu dobu bylo podstatně více. Jako mnohaletý vysokoškolský pedagog mám ve zvyku i poučovat, a tak jsem do jednotlivých případů vložil i obecnější poznámky o naší trestně-právní legislativě a kriminalistických postupech v praxi. Snad to nenarušilo kontinuitu vyprávění. No, to mi můžet sdělit při našich setkáních – a doufám, že časem i během mé senátorské práce pro vás.
Rád bych si s vámi totiž povídal o životě, o vašich zkušenostech a problémech – a pomáhal vám. Tak jako při svých besedách s vašimi dětmi, ale i seniory.
To není „předvolební“ heslo, ale skutečnost.
POŘÁDEK, SPRAVEDLNOST a BEZPEČNOST – vaše nová zkušenost, můj slib – a společná budoucnost.

Miroslav Antl

 

PĚČÍN

Po letech uprchl z kriminálu a zavraždil svou bývalou vychovatelku…

Zdeněk J. vyrůstal v neúplné rodině a protože matka na jeho výchovu nestačila a nestarala se o něj, byl jako dítě umístěn v Dětském výchovném ústavu v Králíkách. V 15 letech nastoupil do učebního oboru jako mechanizátor, avšak ještě v prvním ročníku
z učiliště odešel a pracoval jako pomocný dělník, pak střídal zaměstnání a začal krást a podvádět a páchat i další trestnou činnost. Byl celkem šestkrát soudně trestán, naposledy v roce 1990, kdy mu byl uložen čtyřletý trest odnětí svobody. Tenhle trest začal Zdeněk J. vykonávat v pražském kriminále na Pankráci. Tam pracoval jako cestář a od 27. 11. 1990 měl ředitelem povolen i pohyb mimo věznici. Druhý den hrabal listí na ulici před kriminálem a kolem deváté hodiny ranní z pracoviště utekl na výpadovku na Brno a odejel stopem do Jihlavy, odkud se dostal stopem do Třebíče. Tam ukradl nezajištěné auto tehdejšího OÚNZ, navštívil svoji bývalou manželku, které řekl, že má přerušený trest a auto půjčené od ředitele věznice.
V té době to nebylo nic neuvěřitelného, protože všude v kriminálech byl chaos a nepořádek, vězni se bouřili proti vedení kriminálů a zaměstnancům, zakládali prověrkové komise a mnohdy rozhodovali o profesní existenci příslušníků Sboru nápravné výchovy, tedy tzv. bachařů. V českých věznicích se bouraly katry, bachaři museli chodit neozbrojeni a v civilu, aby neprovokovali odsouzené a čekali na verdikt prověrkových komisí, složených i z vězňů, kteří tak rozhodovali o jejich další existenci. Tato anarchie ostatně vládla i v těch nejtěžších věznicích, jako jsou třeba Valdice.
Vzpomínám na neuvěřitelnou příhodu, kdy jsem přijel do Valdic sám vyslýchat jednoho dvojnásobného vraha, který tam byl v té době fyzicky napaden a stal se tak výjimečně poškozeným. Hned při příjezdu do tohoto věhlasného kriminálu jsem (jako vždy) odevzdal pistoli.
Pak jsem ale musel čekat, až si pro mne přijde a pak mne tento vrah sám vedl (se svazkem klíčů v ruce) přes nádvoří věznice až do objektu, kde byli ti nejtěžší zločinci a on tam měl i kancelář. To oddělení jsem nepoznal. Vybourané katry na celách, po chodbách volně
se pohybující vrazi a před nimi se ukrývající bachaři. Odsouzený R. mne vedl do své kanceláře, kde mi ukázal své pracovní nástroje, mj. i šanon s osobními spisy dozorců, o nichž měl údajně i on rozhodovat.
Nabídl mi, zda si dám vodku nebo rum, do té doby jsem si
myslel, že tam mají pouze tyto produkty, vyrobené z chleba, cukru, popř. „magorák“ z Tarase Bulby. Když jsem odmítl a divil se, řekl mi, že konečně nastaly lepší doby a humanizace vězeňství vše změní a že brzy půjdou všichni domů. Pak mi ukázal celu, kde došlo k jeho napadení, přičemž já jsem se stále rozhlížel a s obavami čekal, kdo mi z „mých“ vrahů skočí po krku. Chodilo jich tam kolem mne dost.
Při „loučení“ mi vrah a člen prověrkové komise řekl, že kdybych cokoliv ve Valdicích potřeboval, mám mu klidně zavolat na jeho telefonní linku. Kupodivu, žádnou radost jsem z toho neměl…
Ale zpátky ke Zdeňkovi. Ten v ukradeném autě z Ústavu národního zdraví probíral se svou manželkou společnou budoucnost, neboť údajně měl dostat byt v Praze. Tím asi nemyslel útulnou pankráckou celu, kterou krátce předtím ilegálně opustil. Od manželky odjel za svým kamarádem.
A od něho kolem 21. hodiny přejel do Králíků, kde v autě přespal do dalšího dne. Ráno přijel do Pěčína, kde navštívil svou bývalou vychovatelku.
Tu znal právě z doby, kdy byl jako chovanec DVÚ Králíky.
Osmapadesátiletá Magdalena H. ho pozvala k sobě do bytu na kávu, seděli spolu přátelsky u stolu a povídali o různých věcech. Zdeněk v jednu chvíli vstal a pohyboval se po kuchyni. Po chvíli zničehonic paní H. udeřil malíkovou hranou ruky do zátylku, poté ji rukama rdousil a znovu ji udeřil malíkovou hranou do ohryzku krku. Pak si navlékl rukavice, aby nezanechal po sobě žádné otisky, v kuchyni našel váleček na nudle a tím začal bít ležící a naříkající poškozenou do hlavy, až se na válečku ulomila rukojeť. Vzal proto do ruky paličku na maso a tou znovu několikrát udeřil svoji bezbrannou oběť do hlavy.
A protože paní Magdalena ještě přežívala a naříkala, vzal krejčovské nůžky a těmi bodl ležící bezbrannou oběť do krku a několikrát i do levé strany hrudníku, do místa pooperační rány po amputaci prsu, čímž ji usmrtil. Zdeněk prohledal byt a odcizil peněženku s částkou 1010 Kč, kterou našel v zásuvce kuchyňského stolu. Pečlivě po sobě otřel otisky na věcech, jichž se předtím dotkl.
Do nákupní tašky dal vražedné nástroje a hrníček, z něhož předtím pil kávu. Poté odjel do Vamberka, tam na náměstí odhodil do odpadkového koše rukavice a do popelnice klíč od domu zavražděné
paní. Za ukradené peníze si koupil pracovní oděv a cestou se zastavil na Suchém Vrchu, kde se převlékl a staré montérky a tašku s vražednými nástroji hodil na střechu stavební buňky u silnice. Odtud
odjel do domku svého kamaráda, kde byl po třech dnech policisty zadržen.
Dodnes si pamatuji na hrůznou situaci na místě činu. A také na skvělou práci rychnovských a východočeských policistů. Těm rychnovským tehdy poprvé velel pan plk. JUDr. Zdeněk Hlaváček, alespoň
tam jsem se s ním poprvé potkal – a od té doby ho znovu a znovu obdivoval jako precizního profesionála, neúplatného policistu a výborného velitele. Ale i jako člověka – a jako vynikajícího běžkaře, což dokážu jako „Novoměšťák“ (tedy z Nového Města na Moravě) ocenit.
Krajský výjezd už tehdy řídil pan JUDr. Ladislav Pavlíček, rovněž „legendární velitel“. Obrovitý podplukovník, cca 145 kilogramů živé váhy, co kilogram, to jeden stupeň IQ. S ním jsem jezdil po několik let na ty nejzávažnější (ale i další) policejní výjezdy, na vraždy. Z těch nejznámějších to byl případ „Sečské traverzy“, ale i popravy bílých koní, otřesnou vraždu 17 leté studentky v Harrachově romským psychopatickým vrahem apod. O některých vraždách se zmiňuji ve svých
knížkách Gaunery nemám rád, Jak na gaunery 1 a Jak na gaunery 2… Se skromností mně vlastní jsme tam byli ve vrcholné sestavě.
Vrah Zdeněk se nám k hrůznému činu doznal. Mimo jiné uvedl, že útěk ani vraždu nijak nepřipravoval, vše se vyvinulo náhodně, když se ráno rozhodl odjet za manželkou, aby ji přemluvil ke společnému soužití. Při hovoru s ní ho prý napadlo, že navštíví bývalou vychovatelku, aby jeho manželku vzala k sobě. Rovněž krádež auta byla
náhodná, neboť objevil auto s klíčky v zapalování. No, a pak už nám podrobně vylíčil vše, co se v těch dnech událo a detailně popsal i svou vražednou návštěvu své bývalé vychovatelky. Popsal i způsob napadení, surové fyzické útoky vůči ní. Uváděl, že po prvním útoku paní ještě žila, naříkala, svíjela se bolestí, a proto bral do ruky, co bylo v kuchyni a bil do jejího těla. Pak prý seděl na verandě, protože stále slyšel její naříkání z kuchyně, vzal ze zásuvky krejčovské nůžky.
Do ok nůžek navlékl prsty a dvakrát nebo třikrát bodl bezbrannou oběť do místa, kde měla nádor. Při svém výslechu vrah tvrdil, že poškozená jej jako vychovatelka v dětství šikanovala, stejně tak i ostatní chovance, na což si vzpomněl ve chvíli, kdy odmítla jeho žádost o pomoc. Celé jednání nejenže doznal, ale vše nám podrobně ukázal i na místě činu, tj. v pěčínském domku, kde znázornil i svůj pohyb po domě a podrobně předvedl i svůj útok na bývalou vychovatelku.
To jsou ty chvíle, kdy se vám vrací situace při ohledání mrtvoly – a navíc máte před sebou vraha a musíte s ním korektně komunikovat.
Podle jeho popisu policisté objevili i odhozené věci, vše co popisoval zcela souhlasilo s tím, co jsme objevili při ohledání místa činu i při následné soudní pitvě, na kterou jsem šel, abych měl přehled o celkové situaci i o tom, zda důkazy vzájemně souhlasí, popř. se doplňují.
Z dalších důkazů lze ještě uvést závěry znalců-psychiatrů, kteří při vyšetření pachatele zjistili, že má poruchu osobnosti a tedy tzv.
sníženou příčetnost. Společně s psychologem se mj. shodli na tom, že odsouzený vraždu neplánoval a zareagoval až na odmítnutí pomoci ze strany paní H.
Vzhledem k tomu a zejména s ohledem na úplné a podrobné doznání, které je významnou polehčující okolností, byl Zdeněk J. odsouzen v říjnu 1991 Krajským soudem v Hradci Králové k trestu
odnětí svobody v trvání 14 roků do III. NVS a na doporučení znalců mu bylo uloženo i ochranné léčení psychiatrické. To byl trest za útěk z kriminálu, odcizení auta, respektive jeho neoprávněné užívání, a za vraždu, kdy soud přihlédl k tomu, že spáchal více trestných činů a byl recidivistou.
U nás se trestní sazby nesčítají (jako například v USA), takže trest byl vyměřen při horní hranici trestní sazby za nejzávažnější delikt, která byla v daném případě, tj. vraždy, patnáctiletá. Pokud by se mu prokázalo, že šlo o vraždu loupežnou, tj. že pohnutkou k útoku byla snaha oběť okrást, byla by trestní sazba 12 až 15 roků, ale dalo by se uvažovat i o trestu výjimečném. V daném případě však k takovému trestu podmínky nebyly. Jinak jsem vždy u loupežných vražd, páchaných zejména na starých osaměle žijících a prakticky bezbranných lidech prosazoval vždy trest výjimečný – a pokud ho vrah nedostal u soudu „nalézacího“, tedy krajského, tak jsem se vždy odvolával a požadoval trest přísnější.

 

MOKRÉ

Zavraždil tatínka a zabetonoval ho pod vanou

Mladistvý Petr Š., v té době šestnáctiletý, žil od poloviny roku 1990 ve společném domě se svým jednačtyřicetiletým otcem, svou sestrou, babičkou a s tetou v obci Mokré na okrese Rychnov nad Kněžnou.
Poměry v této rodině byly neurovnané, otec svého syna často fyzicky napadal, nadával mu a bil ho. V polovině prosince 1991 se Petr Š.
vloupal se svým nezletilým kamarádem do domu svého souseda, za což byl trestně stíhán jako mladistvý. Dva dny před Štědrým dnem roku 1991 se s jiným svým kamarádem opil, po odchodu kamaráda z bytu v ranních hodinách začal uklízet svůj pokoj.
To ráno v osm hodin přišel do tohoto pokoje jeho otec a začal mu nadávat, že je zloděj, a dokonce mu prý i vyhrožoval, že ho zabije.
Tak se mladistvý rozhodl, že tátu pobodá nožem, šel do kuchyně, kde vzal dva velké kuchyňské nože a schoval si je za tepláky. Když viděl, že se otec sklání u skříňky, napadl zezadu otce menším nožem (s čepelí 15 cm dlouhou) a několikrát ho bodl do zad a nůž nechal za bodnutý pod levou lopatkou. Otec se otočil k němu, načež ho syn Petr druhým velkým nožem (s čepelí dlouhou 19 cm) bodl dvakrát do hrudníku a pořezal ho na krku. Otec se těmto útokům bránil, a tak měl pořezané i ruce. Poté mladistvý vrah vyběhl z místnosti, po cestě potkal svou tetu, které řekl, že se nic nestalo a místnost uzamkl. Odjel za družkou svého otce do Opočna, přitom si všiml, že má řeznou ránu na ruce, tak se u ní vymluvil na to, že se pořezal při přípravě krmení pro prase. Od ní se vrátil domů do místnosti, kde ležela mrtvola jeho tatínka, přehodil přes mrtvého deku, přibalil k němu i jeho berle a přetáhl mrtvolu do přístavku u domu. Až do 30. prosince se choval přirozeně, ale ostatní se po mrtvém začali shánět a rozhodli se nahlásit nepřítomnost policistům. Proto se mladistvý rozhodl mrtvolu
ukrýt, a tak začal otce zabetonovávat pod žlab s vanou v přístěnku.
Večer však přišla do přístavku teta a poté i sestra mladistvého vraha a ta poznala podle trčících nohou svého tatínka. A tím došlo k odhalení vraždy.
My jsme pak na místě a v Rychnově nad Kněžnou na policejním ředitelství strávili Silvestra, neboť se provádělo ohledání místa i těla mrtvého, podrobný výslech mladistvého a další zásadní úkony. Mladistvý vrah Petr se k činu doznal i při mém výslechu, uváděl však, že si přesně nepamatuje, jak ke všemu došlo, věděl, že ho otec napadal a vyhrožoval mu smrtí, a tak ho několikrát bodl. V další výpovědi v průběhu vyšetřování už uváděl, že na něj otec zaútočil i nožem, ale naštěstí prý upadl, tudíž se mu podařilo ubránit, přičemž došlo ke smrti jeho otce. Z vraždy tak, jak je popsána, byl usvědčen ostatními důkazy, zejména soudnělékařskou expertizou, když při soudní pitvě znalci zjistili na těle mrtvého celkem devět bodnořezných ran, mechanismus útoku svědčil pro první verzi obviněného a situaci na
místě činu. Pachatel nám odmítal provést rekonstrukci vraždy a ostatní úkony a u soudu se dokonce snažil vinu shodit na svou tetu,
které předtím poslal z vazby dopis s podrobnou instruktáží, jak má vypovídat v jeho prospěch. Naproti tomu bylo prokázáno, že jeho otec často pil, opilý byl ostatně i tehdy v době napadení, byl opakovaně odsouzen za násilnou trestnou činnost, mj. i pro útoky na svého syna Petra. Pokud jde o mladistvého Petra, zjistili jsme, že on byl po rozvodu svých rodičů ve svých osmi letech umístěn do Dětského diagnostického ústavu v Hradci Králové, a to pro údajné týrání otcem,
záškoláctví a výchovné problémy. Odtud byl propuštěn dva roky před touto vraždou. Byl i opakovaně léčen v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, vychodil Zvláštní školu internátní v Jetenicích, resp.
v Kostelci nad Orlicí. Z dnešního pohledu šlo o typické domácí násilí.
Mladistvý otcovrah byl ale znaleckým psychiatrickým vyšetřením v průběhu dokazování (a později i soudem) uznán plně příčetným.
Krajský soud v Hradci Králové mu po ročním dokazování jako mladistvému uložil trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, zařa zením pro výkon trestu do kriminálu pro mladistvé. Zohlednil tak i skutečnost, že na svého otce zaútočil zákeřně zezadu. Na druhé straně přihlédl k tomu, že nebyl soudně trestán, ale i k obtížné situaci v rodině, tj. že šlo o týraného mladíka.
Ten trest byl vyměřen při samé horní hranici „základní“ trestní sazby, která je u mladistvých maximálně pětiletá. Pro případný „výjimečný trest“ (v sazbě 5 až 10 roků) v daném případě podmínky
splněny nebyly. K tomu je asi dobré dodat, že trestní opatření odnětí svobody v maximální (výjimečné) výměře ani dnes nesmí přesáhnout desetiletou sazbu, takže žádný mladistvý pachatel (ani mnohonásobný vrah) nesmí dostat více než těch deset let…

 

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU – ANENSKÁ STUDÁNKA

Komplikovaná poprava bílého koně a jeho nález houbařem

Vraždy bílých koní – fenomén počátku devadesátých let minulého století. Počátkem devadesátých let, vlastně už od roku 1990, začaly skupiny „podnikatelů“, zejména romského původu, s tzv. fakturačními podvody, kdy si na svůj živnostenský list objednávaly kamiony se zbožím, faktury za ně nezaplatily, zboží rozprodaly za nižší ceny a obohatily se o miliony. Po čase pachatelé zjistili, že pak jdou policisté logicky přímo po nich, a tak vymysleli způsob, jak dělat tyto podvody prostřednictvím tzv. bílých koní, tj. netrestaných („bílých“) českých občanů s čistým trestním rejstříkem, kteří splňují veškeré požadavky pro živnostenské oprávnění. Těmto lidem vždy pomohli zajistit živnostenský list a na ten pak začali odebírat různé zboží tak, že zboží ihned po dodání rozprodali pod cenou, fakturu samozřejmě neuhradili a vydělali tak na jednom kamionu kolem pěti milionu korun. Tomu, na koho zboží objednali, zaplatili nějakou finanční částku, třeba dvacet nebo padesát tisíc korun. Policisté se však samozřejmě sháněli po „fakturantech“. Podvodníci dostali strach, že by je tito při výslechu usvědčili. Proto je začali ukrývat na různých místech po republice, ale i v zahraničí. Stávalo se ale, že se některý z takových fakturantů vrátil po čase i z daleké ciziny, takže ho měli zase „na krku“. Rozhodli se proto tyto „bílé koně“ (jak se mezitím začalo fakturantům říkat) likvidovat. A tak docházelo k (lépe či hůře) plánovaným vraždám těchto lidí, kdy nám v jednom období, kdy se začaly objevovat první mrtvoly fakturantů, bylo pohřešováno jen ve Východočeském regionu desetitisíce osob. Prakticky šlo o organizované popravy lidí, kteří nic netušili…
A podobně tomu bylo i v případě z Rychnovska:
Manželé Václav (32) a Františka (36) T. si v letních měsících 1992 vyhlédli v Choustníkově Hradišti pětačtyřicetiletého Milana V. a přesvědčili ho k tomu, aby si nechal vystavit živnostenský list s předmětem podnikání „obchodní činnost – nákup a prodej potravinářského, spotřebního, průmyslového zboží a stánkový prodej“, s tím, že budou společně podnikat. Jmenovaného ubytovali u sebe v domě v Lukavici na okrese Rychnov nad Kněžnou. Poté Václav T. na živnostenský list prováděl odběry zboží, přičemž faktury nehradil. Časem dostal Václav T. strach, aby ho Milan V. neusvědčil z této činnosti, zvláště když po něm začala pátrat policie. Proto ho ubytovávali na různých místech (jako např. v hotelu Holub v Opočně, v hotelu Havel v Rychnově nad Kněžnou, a Agrohotelu Strom v Dlouhé Vsi, na podnikové ubytovně ZVÚ v Hradci Králové aj.). Zjistili rovněž, že Milan V. v opilosti moc mluví, a tak ho nechali hlídat dalším bílým koněm, který byl poslušnější. Po posledním odběru zboží od českolipské společnosti se Václav T. rozhodl Milana V. usmrtit podáním jedu. V Hradci Králové tedy koupil od neznámého muže látku, kterou považoval za jed.
V lednu 1993 vyzvedli manželé Milana V. v hotelu Havel, kde byl . ubytován a všichni šli na taneční zábavu. Tam Václav T. nasypal Milanu V. neznámou látku do piva a čekal, až údajný jed začne účinkovat.
Milan V. však nijak nereagoval a vesele popíjel dál. Václav T.
se tedy rozhodl Milana V. usmrtit jiným způsobem. Společně se svým patnáctiletým synem Danem a dalším jejich známým Marcelem B.
vzali Milana V. na projížďku svým autem VAZ 1500. Vyrazili z Rychnova nad Kněžnou směrem na Vamberk. U skládky Václav T. zastavil s tím, že auto má poruchu. Všichni proto vystoupili, Václav T.
zaútočil na Milana V. tomfou, udeřil ho silně do hlavy. Milan V. však začal utíkat. Dan a Marcel ho však dostihli a srazili na zem. Václav T.
ho opakovaně tomfou silně tloukl do hlavy, až do bezvědomí. Pak ho spoutali a hodili do kufru auta. S tělem bezvládného a bezbranného Milana V. v zavazadlovém prostoru odjeli zpět do Rychnova nad
Kněžnou, kde Dan vystoupil z auta. Ostatní pak odjeli autem pryč.
Mezitím se Milan V. cestou probral a bouchal do kapoty. Museli tudíž zastavit a Václav T. udeřil Milana V. stejnou tomfou do hlavy. Tělo spoutaného Milana odvezli do lesního porostu u Anenské studánky, kde ho vytáhli z kufru auta a Václav T. ho ještě pro jistotu několikrát udeřil tomfou do hlavy. Mrtvolu pak zaházeli větvemi stromů.
Asi po šesti týdnech se na místo vrátil Václav T. se svým synem Danem V. a tělo položili do vyhloubené jámy a završili zeminou. Tělo bylo objeveno koncem srpna náhodnými houbaři, kdy jeden z nich se s mrtvým přetahoval o velkého hřiba, který tam mezitím vyrostl.
Tělo bylo později identifikováno a složitým pátráním a usilovným šetřením došli východočeští kriminalisté až k manželům T., kteří byli rovněž podezřelí z podvodů. Nutno poznamenat, že šetření bylo skutečně náročné a nebýt doslova mravenčí práce všech specializovaných východočeských a rychnovských policistů, nikdy by pachatelé nebyli dopadeni a potrestáni. Rovněž vyšetřování a celé dokazování nejen v přípravném řízení, ale i před soudem, což trvalo celé několik let. Václav T. nám při výslechu vše zcela doznal a ukázal nám kdy, kde a jak došlo k útokům a kde tělo nechali a zasypali. Později však začal tvrdit, že on Milana V. tomfou neubil, když měl poraněnou ruku, což mu bylo vyvráceno. Františka T. popřela vše, a to včetně podvodů. Marcel B. nejprve vše podrobně doznal, po poradě
s novým obhájcem už vše popíral. Syn manželů T., Dan V., vše zcela doznal.
U Krajského soudu v Hradci Králové po vyčerpávajícím dokazování dostal v srpnu 1997 Václav T. výjimečný trest odnětí svobody ve výměře 18 roků, a to za tzv. kvalifikovanou vraždu, spáchanou v úmyslu zakrýt předchozí trestné činy podvodu. Jeho manželka Františka dostala za vraždu 15 let. Václavu T. byl v prosinci rozsudkem Vrchního osudu v Praze výjimečný trest snížen na 14 roků, Františka T. byla tímto odvolacím soudem zcela zproštěna viny.
I proto (ačkoliv jsem byl přesvědčen o její vině) vám vyprávím příběh toliko o vrahu Václavovi. Oba mladí pachatelé pak dostali čtyřleté tresty, které jim byly vrchním soudem v březnu 1998 sníženy na tříleté.
Co k tomu dodat…? Tímto výrokem odvolacího soudu jsme byli
rozčarováni. Tresty vůbec neodpovídaly povaze a způsobu spáchání vraždy, resp. popravy, ani zavrženíhodné pohnutce – a už vůbec nepůsobily preventivně, to je tak, aby odstrašily ostatní od páchání
těchto odporných promyšlených poprav, kterých v našem Východočeském kraji bylo v těch letech až příliš.

 

ROKYTNICE V ORLICKÝCH HORÁCH

Lest zachránila manželce život

Pětatřicetiletý Stanislav K. žil se svou osmadvacetiletou manželkou Vlastou a jejich syny ve společné domácnosti v Rokytnici v Orlických horách. V té době neměl dobrou pověst a pro rodinné hádky byl opakovaně projednáván (a to i pro násilí v rodině) MÚ v Rokytnici v Orlických horách. Na podzim roku 1994 měl navíc i problémy v podnikání. A jak sám později uváděl, byl přesvědčen, že je mu manželka nevěrná s jeho spolupracovníkem a měl strach, že ho jeho manželka s dětmi opustí a přestěhuje se ke svému milenci. Odmítala s ním mít intimní kontakt a ten také odmítla i kritického večera. Proto se rozhodl svou manželku zabít a pak spáchat sebevraždu.
Počkal večer, až jeho manželka usne, napsal sedm dopisů (své matce, tchyni, milenci své manželky, jeho matce aj., včetně Policie ČR a TV Nova). V těchto dopisech popsal svůj úmysl manželku zabít i důvody, proč to chce udělat. Kolem čtvrté hodiny ranní, dne 28. 11. 1994, vzal velký ostrý lovecký nůž, který měl uschován pod svým polštářem, přistoupil ke spící manželce a bodl ji nožem do pravé poloviny hrudníku. Ta se probudila a prosila ho, ať jí přivolá pomoc, že nechce zemřít. Stanislav K. tedy odešel z bytu, ale pomoc nehledal. Protože lékař nepřijel, poslala ho těžce zraněná manželka znovu pro lékařskou pomoc. On opět předstíral, že jde z bytu pro pomoc, ale nikoho nepřivolal…
Vypravil děti do školy a zůstal se svou manželkou sám v bytě. V tu chvíli jeho manželka (konečně) pochopila, že ji její manžel chce zabít a požádala ho, ať jí ještě jde koupit cigarety. Po jeho odchodu rychle požádala o pomoc souseda, ten okamžitě zavolal policisty a rychlou záchrannou službu, která převezla těžce zraněnou poškozenou ke specializovanému lékařskému zákroku. A tak se podařilo oběť zachránit.
Mezitím policisté Stanislava zadrželi při jeho návratu domů, kdy již předtím odeslal pět dopisů se svým doznáním k vraždě. Stanislav K. byl odsouzen za pokus trestného činu vraždy k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků do věznice se zvýšenou ostrahou.
Šlo o trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby, kdy soudci přihlédli k tomu, že se pachatel ihned k činu přiznal, nebyl do té doby soudně trestán a že šlo o vražedný pokus bez jeho dokonání.
Dnes se jen můžeme domnívat, jak by vše dopadlo, kdyby poškozená nepoužila lsti, aby se zbavila svého manžela a sama si přivolala pomoc. Tento případ není typickou „domácí zabijačkou“, jak cynicky říkáme vraždám v domácnosti, převážně mezi manželi, či mezi druhem a družkou, eventuálně i milenci. Zažil jsem opravdu desítky těchto „rodinných vražd“, které skončily hůře než výše popsaný příběh.

 

ORLICKÉ ZÁHOŘÍ

Hajný skolil provokující manželku a milence

Například občané z Orlického Záhoří určitě nezapomenou na případ dvojnásobné vraždy. Manžel, který byl tamním hajným, bydlel v hájovně se svou mladou ženou a dvěma malými dětmi. Byl i vzorným
milujícím otcem a manželem. Proto ho psychicky ničilo, když zjistil, že mu manželka zahýbá s podstatně starším mužem. Sžíralo ho to po mnoho měsíců, opakovaně svou ženu prosil, aby ho neopouštěla, že jí odpustí i její nevěru.
Vše vyvrcholilo jednoho dne, kdy přišel do hájenky a našel tam svou nevěrnou ženu s jejím (pra)milencem. Viděl, že manželka si balí své věci a chystá se ho opustit a odstěhovat se k milenci. Ten se mu začal vysmívat a mj. mu řekl, že ho manželka skutečně definitivně opouští, že je jasné, že děti dostane ona a že když řekne, že hajný na něj vytáhl kulovnici, tak mu seberou i hájenku a práci. Tím vlastně vyjmenoval všechny tři největší životní lásky hajného – a ten, vystresován, skutečně automaticky vytáhl „dvojku“, zastřelil milence-provokatéra a druhou ranou zastřelil i utíkající manželku. Pak znovu nabil, přiložil si pušku k dolní čelisti a tu si ustřelil. Naštěstí však přežil.
V průběhu vazby mu na brněnské plastické chirurgii obličej „spravili“.
Potkal jsem se s ním u soudu, kam mu přišli fandit jeho spoluobčané z Orlického Záhoří a z okolí. I vězeňští příslušníci eskorty se za něj u mne přimlouvali s tím, že tak hodného, slušného a nešťastného člověka nepotkali. Prý dokonce výchovně působil na své spoluvězněvrahy, kteří ho litovali a vedle něj se začali chovat slušněji. Vím, že jsem byl pro ně tvrdým a nekompromisním žalobcem, přimlouvat se však nemuseli. Ten případ byl skutečně zcela výjimečný. Obžalovaný byl skutečně nešťastník, kterého k činu dohnala sužující situace, do níž ho vehnali jeho budoucí oběti. Navíc ho poškozený k činu ještě vyprovokoval. Na druhé straně šlo o dvojnásobnou vraždu – a obžalovaný se nalézal v trestní sazbě od 12 do 15, popř. i 25 let. Soud na můj návrh přihlédl k tíživé osobní situaci hajného a ke skutečnosti, že si ji nezavinil sám, k dalším významným polehčujícím okolnostem – a uložil mu trest při dolní hranici trestní sazby. Navíc ho zařadil do nejmírnějšího typu věznice. S rozsudkem jsem souhlasil a tudíž se stal pravomocným. Pokud vím, tak hajný A. se už vrátil – a snad je znovu i hajným, i když jinde… .
K tragickým případům rodinných tragedií jsem se vyjádřil ve své první knížce „Gaunery nemám rád!“, ale zejména v loňské publikaci „Miroslav Antl radí, jak na gaunery“ (Prostor, Praha 2007), kde na str.
43–45 mj. uvádím:
„Nebezpečné vyhrožování se, bohužel, stále více objevuje nejen mezi kriminálními ‚živly‘ a recidivisty. Může se dotýkat každého z nás. Vyskytuje se i v rodinném prostředí. A mnohdy může skončit velmi špatně.
Stává se často například, že manžel (i bývalý či druh) vyhrožuje po příchodu z restaurace v podnapilém stavu, třeba i v průběhu hádky, usmrcením, přičemž si bere do ruky nůž, ale zatím ještě nezaútočí. Už tady ale může jít o trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci (§ 197a TrZ) nebo o vydírání či týrání osoby žijící ve společném bytě či domě.
Většinou žena nic nenahlásí anebo agresivní pachatel skončí v protialkoholní záchytné stanici či v cele předběžného zadržení a další den se vrací domů. Vzpomínám (a bohužel se mi stále vrací) na jeden z nejotřesnějších případů. V květnu roku 1993 v Hradci Králové v Plotištích již rozvedený manžel, Pavel Peca, v podnapilém stavu ze žárlivosti sekerou napadl a usmrtil mnohočetnými sečnými údery svou bývalou manželku a jejich devatenáctiletou dceru Petru.
Pak napsal doznání a přes hodinu čekal na příchod své čtrnáctileté dcery Radky, přičemž byl rozhodnut ji rovněž zavraždit. Nechal ji projít bytem, kde uviděla brutálně usmrcené své nejbližší a chtěla utéci. ‚Otec‘ i ji však sekerou ubil k smrti. Pak sedl zpátky k rozepsanému dopisu a dopsal: ‚Nyní se mi trochu klepou ruce, zabil jsem i druhou dcerušku, Radunku. Byl jsem se nyní vyzvracet. Už to není ono. Mám toho dost.‘
Pak se podle svého tvrzení chtěl zabít tím, že se chtěl oběsit, ale neoběsil se, šel se prý utopit k Labi, ale uvědomil si, že umí plavat, chtěl se údajně i vrhnout pod vlak, ale skončil v hospodě, kde svůj čin zapíjel… Dodnes mám před očima situaci na místě činu – dvě dívky a jedna žena, jejichž rozsekané krvavé mrtvoly byly poházené kopretinami.
Za svůj čin dostal Peca k mému odvolání doživotní trest odnětí svobody – namísto původních pětadvaceti let odnětí svobody.
Ostatně i pětinásobný královéhradecký vrah Vladimír Lulek, který v roce 1986 ubodal doma nezletilé děti a svoji manželku a pobodal ještě sousedku, která se mu snažila v útocích zabránit, začínal vyhrožováním.
Všem členům své rodiny zasadil velký počet bodnořezných ran a usmrtil je na místě. V minulosti své manželce (s nožem v ruce) vyhrožoval usmrcením. Dostal trest smrti – a šlo o poslední popravu v ČR (2. 2. 1989). Vražedných útoků v domácnosti jsem, bohužel, viděl desítky…“.
K některým, naštěstí ne tak šíleným a krvavým případům, resp.
masovým vraždám z našeho regionu, se dostaneme později v dalších příbězích.

 

UHŘÍNOV

Kvůli autu uškrtil mladou ženu

Vztah k našemu regionu má, bohužel, i další chladnokrevný vrah.
Miroslav P., jako i někteří předchozí pachatelé vražd, zčásti vyrůstal v dětském domově, když jeho matka na jeho výchovu nestačila.
V sedmnácti letech byl z dětského výchovného ústavu propuštěn.
Naposledy pracoval u firmy HAVEX–eko s.r.o., kde s ním rozvázali pracovní poměr pro absence. Na okrese Rychnov nad Kněžnou se dopustil i své první trestné činnosti – krádeže. V dubnu roku 1995, v němž se odehrál tento hrůzný případ, žil jednadvacetiletý Miroslav P. se svou družkou v Třebechovicích pod Orebem. Oba byli v tíživé sociální situaci, Miroslav P. měl navíc dluhy, které nedokázal splácet.
Dne 25. 4. 1995 odjel do Hradce Králové a chodil po Žižkově (dnes Velkém) náměstí. Tam na parkovišti spatřil jemu neznámou krásnou atraktivní třiatřicetiletou ženu. Byla to Jarmila K., která přicházela ke svému Renaultu Clio. Tato si dálkovým centrálním ovládáním auto odemkla, čehož využil Miroslav P., a rychle k ní usedl na sedadlo spolujezdce.
Pak ji donutil, aby ho odvezla z Hradce Králové pryč s tím,
že potřebuje odvézt do Třebechovic pod Orebem. Obviněný ji ukazoval trasu a tak ji dovedl až na křižovatku do Uhřínova (pod Dešt nou) v okrese Rychnov nad Kněžnou. Již cestou si přesedl za jízdy na sedadlo za ni. Na uvedeném místě Jarmile K. přikázal, aby zastavila a vystoupila z auta. Ta si sebou vzala i svou kabelku. Miroslav P. se domníval, že v kabelce jsou peníze a tak se jí snažil kabelku vytrhnout.
Poté chytil rukama Jarmilu K. pod krkem a intenzivním rdoušením ji na místě usmrtil. Její mrtvolu položil do auta a zavezl ji do lesního porostu v katastru Uhřínova. Tam její tělo ukryl pod větve jehličnatých stromů a odjel pryč. Několik dní auto, patřící leasingové firmě, užíval a pak ho prodal jednomu muži. Spolu sepsali kupní smlouvu, kterou antidatovali, přičemž vrah v ní uvedl fiktivní jméno.
Po intenzivním policejním pátrání bylo auto zajištěno a po výpovědi nového majitele se policisté dostali až k vrahovi. Ten opakovaně doznal vraždu i odcizení auta s tím, že byl ve svízelné finanční situaci. Nakreslil i plánek cesty, kudy tehdy jeli, popsal místo, kde mladou ženu napadl, usmrtil a poté i ukryl. Svoje podrobné doznání nám zdokumentoval při rekonstrukci celého případu a uvedl i další podrobnosti, které nemohl znát nikdo jiný než pachatel. I v další své výpovědi doznání potvrdil a zopakoval, přičemž u toho byl vždy jeho obhájce. Po deseti dnech však výpovědi zcela změnil a začal tvrdit, že ho neznámý muž, od něhož on chtěl koupit Renault Clio, odvezl na místo činu, kde mu prý podrobně vyprávěl, jak zabil tu ženu. Tam prý donutil „našeho“ vraha, aby mrtvolu ukryl v lesním porostu. Tím se snažil vysvětlit, proč v předchozím doznání a při rekonstrukci znal podrobnosti o usmrcení poškozené, ale i veškeré další detaily. Protože předtím uváděl i obsah rozhovoru s jemu neznámou ženou při jízdě autem, kdy se bavili i o její malé dceři, tvrdil posléze, že o dceři poškozené se dozvěděl z novin. Psychiatrům se při vyšetření zmínil, že doznání odvolal a změnil výpovědi proto, že mu to poradil jeho obhájce.
Psychiatři a psycholog posoudili vrahovu osobnost jako psychopatickou s tím, že jeho převýchova bude obtížná. My jsme veškeré lži pachatele vyvrátili již v průběhu vyšetřování a zcela jednoznačně prokázali, že ten hrůzný čin spáchal právě on – a nikdo další.
Proto vrah Miroslav P. skončil před Krajským soudem v Hradci Králové a dne 17. 11. 1995 byl odsouzen pro trestný čin vraždy spáchaný ze ziskuchtivosti a proto, aby si usnadnil další trestný čin – krádež auta. Soud mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti roků do nejpřísnější věznice. I přes jeho poměrně nízký věk jsme přihlédli ke zvlášť zavrženíhodné pohnutce, svědčící o jeho morální zvrhlosti, jeho bezcitnosti, bezohlednému sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu. Vrchní soud v Praze pak dne 14. 3. 1996 jeho odvolání zamítl.

 

ZÁHORNICE

Zlikvidoval rodinného agresora

Pamatuji si také na noční policejní výjezd jedné říjnové neděle roku 1999 do obce Záhornice v okrese Rychnov nad Kněžnou, kde byla nahlášena vražda.
Považuji za vhodné učinit několik srozumitelných poznámek k takovým výjezdům. Svolává je vždy velící důstojník policejní správy v kraji, který má v tu chvíli dosažitelnost, resp. pohotovost, a to prostřednictvím operačního střediska. Výjezdu se, kromě na tyto případy
specializovaných policistů, tj. vyšetřovatelů a kriminalistů, účastní i policejní technik či technici, tj. kriminalističtí experti, kteří dokumentují a zajišťují nalezené stopy na místě činu. Této výjezdové skupině se zpravidla říká „mordparta“. Policisté také vždy na místo dopraví znalce, soudního lékaře, který provede ohledání těla mrtvého.
Na místo činu jsem za své praxe takřka vždy vyjížděl i já (jako státní zástupce). Pokud jde o činnost na místě činu, měl by ji řídit velící důstojník. Na místo samotné, tj. k ohledání, jde zejména kriminalistický expert, dále policejní orgán – vyšetřovatel, soudní lékař, popř.
i státní zástupce. Kriminalistický expert situaci na místě natáčí na videokameru, kdy videozáznam je naprosto nepostradatelný pro
dokumentaci situace, ale i pro její pozdější vyhodnocení, včetně shlédnutí zajištěných stop. Tento technik jde jako první, vše točí a komentuje, fotoaparát používá na detaily stop apod. Teprve potom probíhá ohledání těla mrtvé(ho), přičemž soudní lékař provádí zevní prohlídku mrtvoly a průběh ohledání diktuje do mikrofonu kamery, případně do diktafonu, který mu drží u hlavy policista. Pak je mrtvola převážena do Ústavu soudního lékařství, kde je provedena dvěma soudními znalci soudní pitva. I její průběh je nahráván na záznamové zařízení, aby tak později znalci mohli vyplnit protokol o pitvě mrtvé(ho) a zejména podat podrobný znalecký posudek. K tomu se vrátím u příběhu jiného. Kriminalistické stopy (biologické, daktyloskopické, trasologické, mechanoskopické a další) zajišťují technici, resp. kriminalističtí experti, kteří rovněž jezdí ve výjezdové skupině podle služby – maximálně dva, zajišťují veškeré stopy a ty pak vyhodnocují ostatní na svém pracovišti kriminalistické techniky i další experti, dle své konkrétní specializace. Jiní policisté se na místě buď účastní těchto zajišťovacích úkonů, nebo už provádějí šetření v terénu – zjišťování informací o mrtvém, o pachateli, o jejich vztahu, jejich posledním výskytu, pohybu apod. Další policisté-dokumentaristé (dříve vyšetřovatelé) provádějí procesní úkony, které začínají tvořit vyšetřovací spis. V tom všem jim samozřejmě pomáhá i vedení příslušné okresní policie s jejich specialisty, ale i pořádkovými policisty.
Zkrátka v podmínkách východočeské policie šlo vždy o precizně organizovanou práci, kdy pachatelé neměli šanci uniknout, a tak v tom dlouhém období, kdy jsem působil na Krajském státním zastupitelství v Hradci Králové, byla objasněnost vražd a podobných nejzávažnějších násilných činů takřka stoprocentní, a jak někdy provokativně dodávám, někdy i stodvacetiprocentní… A pokud jde o Rychnovsko, tam vždy byla práce těchto policejních složek na vynikající úrovni, a to i zásluhou současného pana okresního policejního ředitele, s nímž jsem se opakovaně setkal při řešení těch nejzávažnějších případů, o nichž vám teď vyprávím. Zřejmě i proto byl ve vašem okrese relativní klid. Podstatně divočejší je situace v sousedních regionech Pardubického kraje, zejména na Pardubicku a Ústeckoorlicku. Holicko a Choceňsko je v kriminalitě na tom ještě relativně dobře.
Ale zpátky k případu z 10. 10. 1999. Přijeli jsme do obce Záhornice, kde v domku na zemi ležel doslova ubitý čtyřicetiletý muž. Šlo o mrtvého agresora, který dlouhodobě napadal svou družku a její syny, u nichž žil. Svou družku dokonce i bil. Podobně tomu bylo i kritického večera, kdy zaútočil nejprve na ni a pak napadl i její syny, kteří jí přispěchali na pomoc. Jednoho ze synů zasáhl tak, že tento upadl na zem a poté do bezvědomí. Útočník stále vykřikoval, že je všechny zabije a domek zapálí. Jan G. v domnění, že útočník mu zabil bratra, na opilého agresora sám zaútočil, přičemž k útoku použil kovové krbové nářadí, srazil ho na zem a dále jej bil tímto nářadím do hlavy a nakonec ležícího agresora uškrtil. Případ byl zajímavý zejména právně, kdy znalci-psychiatři řekli, že podezřelý z vraždy se nacházel v několika fázích, resp. stadiích. V době, kdy napadl druha své matky krbovým nářadím, jednal v tzv. zmenšené nepříčetnosti, v závěrečné fázi svého útoku již byl zcela nepříčetný, protože jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly zcela vymizelé. S takovým případem jsem se za své pestré a dlouholeté praxe nesetkal, ačkoliv jsem se snažil vzdělávat i v soudní psychiatrii a psychologii. Státní zástupce je však povinen v případě pochybností podat obžalobu (což zejména v současné době není respektováno a státní zástupci zastavují trestní stíhání a odkládají věci, namísto, aby o vině či nevině nechali rozhodnout soudy). Proto jsem musel podat tehdy obžalobu k soudu pro pokus vraždy (tedy pro tu část jednání, kdy podezřelý ještě nebyl nepříčetný). Krajský soud dne 30. 5. 2000 trestní stíhání zastavil, když posoudil případ i jako nutnou obranu s tím, že se Jan G. domníval, že mu útočník zabil bratra a jednal dále v nutné obraně.
V Záhornici to nebyl jediný případ rodinné tragédie zakončený vraždou. Vzpomínám si, že jsme tam byli i na jiném výjezdu, kdy manžel zabil svou manželku a pak sám spáchal sebevraždu oběšením.
I u takových věcí, které vypadají zpočátku jednoduše (a to i když je u mrtvoly dopis sebevraha „na rozloučenou“), se musí od počátku postupovat stejně jako u vraždy. Musí se zajistit místo činu, ohledat jej, zajistit a vyhodnotit stopy, provést soudní pitvu, šetření v okolí místa i u osob z okolí mrtvého a teprve při jednoznačném vyloučení verze „vražedné“ se může konstatovat (a případ uzavřít) jako sebevražda.
Totiž i v budoucnu se mohou vyskytnout další skutečnosti, které mohou takový závěr zpochybňovat a odložení věci nebrání dalšímu otevření případu a pokračování v šetření.
Určitě si vzpomínáte, kolik dohadů se donekonečna omílalo v případu sebevraždy hudebníka Karla Svobody. Některá média s tím vydržela dlouhé měsíce na prvních stránkách – a ostatně i v našem pořadu KRIMI LIVE na TV Prima jsme reportáže o tomto případu vysílali po několik dílů, s čímž jsem příliš nesouhlasil a odmítal to stále dokola opakovat. Ale divácká sledovanost a čtenářský zájem vítězí…

ČASTOLOVICE

S loveckou dýkou na milence

Z Častolovic jde hned o případy tři. Ten první je z poloviny osmdesátých let a jeho příčinou byla žárlivost:
Antonín M., kterému bylo v roce 1977 čtyřiadvacet let, uzavřel tehdy již podruhé manželství, s tenkrát osmnáctiletou Jaroslavou.
V průběhu jejich manželství se v rodině narodily tři děti. Antonín často popíjel alkoholické nápoje a v opilosti svou manželku napadal, a to i fyzicky. V dnešní době by to už bylo kvalifikováno jako domácí násilí, v dobách socialistických se čekalo, až dojde k nějakému zranění. K tomu došlo v roce 1984, kdy opilý Antonín svou manželku udeřil pěstí do oka, a byl za to Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Na jaře 1986 se Antonín v hospodě v Častolovicích seznámil s Josefem N., s nímž se dohodl na vymalování bytu. Josef toho využil a začal s manželkou Antonína udržovat známost. O tom se Antonín později samozřejmě dozvěděl.
Dne 17. 6. 1986 nahlásila Jaroslava, že se její manžel Antonín opil a že se ho bojí. Policisté neshledali důvod k zákroku a Jaroslava s dětmi odešla ke svému milenci Josefovi, kam se také posléze přestěhovala.
Antonín v opilosti a vzteku rozbil doma televizor a poté zdemoloval zařízení bytu.
O deset dní později se Antonín rozhodl, že vyhledá Josefa i svou manželku Jaroslavu. V té době byl stále ještě v podmínce a navíc i v pracovní neschopnosti. Potkal je oba v Častolovicích na náměstí, manželce řekl, ať jde domů a s Josefem šel do místní restaurace „U lva“. Cestou se však ještě zastavil v železářství, kde si koupil loveckou dýku s čepelí dlouhou 11 cm. V restauraci oba vypili tři či čtyři piva a nějaké odlivky likéru. Tam si k nim přisedl jejich známý.
Kolem 11. hodiny večerní odcházeli všichni z restaurace a tehdy se spolu Antonín s Josefem začali hádat o tom, kdo po rozvodu dostane děti a jak to bude s výživným. I přesto se rozhodli pít dál, i když už cestou do další restaurace (U nádraží) Antonín Josefovi vyhrožoval, že ho „zapíchne“. Kolem poledne přišli do této restaurace a pokračovali nejen v pití, ale i v hádce. Josef provokoval Antonína, že on získá nejen Antonínovu manželku, ale i děti. Antonín mu říkal, ať ho neprovokuje, nebo že ho zabije. Pak Antonín Josefa vyzval, aby s ním šel na záchod, kde ho v chodbě loveckým nožem bodl do hrudníku a zasáhl jeho pravou plíci a pravou srdeční komoru, což je poranění smrtelné. Vedoucí restaurace, která vyšla na chodbu k toaletám, začala volat o pomoc. Jeden z hostů restaurace se snažil Antonína odzbrojit, to se mu ovšem nepodařilo. Smrtelně zraněného Josefa přenesli do výčepu, kde mu na bodnou ránu přikládali tampony. Do toho jim Antonín zasahoval, nožem se snažil tampony z krvácející rány odstranit, přičemž vykřikoval: „Když máš chcípnout, tak chcípni!“ – a vzápětí na to bodl Josefa dýkou do krku. Josef vykrvácel ještě před příjezdem rychlé lékařské záchranné služby a Antonína na místě zadrželi policisté. Antonín se nám u prvního výslechu doznal a řekl, že dýku si koupil proto, že chtěl zabít svou manželku. Pak zřejmě pochopil, že kromě vraždy Josefa by mohl být stíhán i pro přípravu vraždy manželky, výpověď v této části tedy změnil tak, že nůž koupil na postrašení Josefa. Chtěl ho donutit, aby přerušil svůj kontakt s jeho manželkou. A to byl také motiv jeho vraždy.
U Krajského soudu v Hradci Králové za necelé čtyři měsíce po činu dostal za vraždu dvanáct a půl roku se zařazením do nejpřísnější věznice. Vzhledem k tomu, že podle znalců psychiatrů měl alkohol největší vliv na spáchání vraždy, ale i na předchozí konflikty obžalovaného v opilosti, uložil mu soud vedle trestu i ochranné ústavní protialkoholní léčení.

Konflikt řešil s velkým nožem

Ve druhém případě hraje hlavní roli také alkohol:
Jindřich S. dne 7. 5. 1995 šel se svou manželkou Evou na fotbalové utkání na sportovní hřiště v Častolovicích. Po skončení zápasu šli do restaurace u hřiště a tam Jindřich popíjel pivo, až do půlnoci jich vypil asi devět nebo deset. V průběhu večera přišel do stejné hospody i Ivan M. se svou družkou Naděždou. I Ivan zde popíjel pivo a dal si ještě dva fernety. Pak odešel se svou družkou domů, kde však zjistili, že nemají cigarety, proto vyslal Naděždu, aby pro ně zajela na kole zpět do hospody u fotbalového hřiště. V této restauraci potkala Jindřicha S. a s ním se pak vracela domů, když potkali Ivana M., který jí šel naproti.
Jindřich s Ivanem se dostali do prudké hádky a poté se spolu začali prát. Po skončení rvačky se rozešli každý do svých domovů. Jindřich S. si však doma vzal velký kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 18,2 cm a před svou manželkou a její kamarádkou Alenou řekl, že Ivana M. zabije.
Pak vyrazil k jeho bytu. Ivan M. v té době otevíral domovní dveře, když k němu přiběhl Jindřich S. a nožem ho bodl do levého boku. Ivan upadl na zem a Jindřich jej ještě nožem bodl do levé strany krku.
Přitom znovu zopakoval, že poškozeného zabije. Mezitím na místo přiběhla i Alena, která se po výhrůžkách vydala za Jindřichem. Ivan ležel bezvládně na zemi – a jeho družka Naděžda běžela pro zdravotnickou pomoc. Alena zůstala na místě u smrtelně zraněného Ivana.
Jindřich S., z něhož se rázem stal obviněný, nám celou dobu tvrdil, že byl bezdůvodně napaden a surově zbit poškozeným Ivanem, když se vracel z restaurace. Ostatní prý byla souhra náhod: údajně hledal své jízdní kolo, a tím se ocitl u domu poškozeného, který se na něj znovu vrhl. V tu chvíli si prý vzpomněl, že má u sebe nůž a držel ho před sebou, aby se tak bránil Ivanovým útokům. Přitom podle něj muselo dojít k jeho náhodnému bodnutí. Zranění na krku poškozeného nám vysvětlit nedokázal. Ještě dodal, že měl celou dobu z poškozeného strach, protože znal jeho agresivní povahu a věděl, že má speciální výcvik v karate.
Jeho tvrzení nám však vyvrátily další důkazy, které východočeští policisté opatřili v průběhu vyšetřování. A teď dobrá zpráva: Ivan útok pachatele nakonec díky včasnému specializovanému chirurgickému zákroku přežil – a tak nám pomohl útočníka usvědčit. Popsal jejich první konflikt na ulici a k tomu vražednému říkal, že se vše seběhlo tak rychle, že nestačil ani zareagovat. V podstatě jen ucítil prudký náraz do boku a pak bodnutí do krku, když si chránil před útočníkem obličej. Teprve ve chvíli, kdy ležel na zemi, zjistil, že krvácí.
Jak jsem se už zmínil, u celého incidentu byly dvě svědkyně.
Družka poškozeného Naděžda, která byla v bezprostřední blízkosti, když Jindřich zaútočil na poškozeného, mj. při výslechu řekla, že Jindřich přiběhl k jejich domu a prudce bodl jejího druha do levého
boku. Poškozený se poté sesunul na zem, ona byla stále u něho, útočník ležícího poškozeného bodl ještě do krku, přitom řekl, že ho zabije. Ona pak odběhla přivolat lékařskou pomoc, u ležícího těžce zraněného Ivana zůstala Alena. Ta nám pak řekla, že Jindřich přišel domů, vzal si velký kuchyňský nůž, opakovaně prohlásil, že poškozeného zabije a vyběhl z bytu. Ona šla za ním a viděla ve tmě jen pohyby dvou postav, z nichž jedna upadla na zem. Zblízka zjistila, že to je krvácející poškozený a zůstala u něho, zatímco jeho družka běžela pro lékaře. Díky tomu se podařilo Ivanovi zachránit život. Zdálo by se, že tyto důkazy nám zcela stačí k usvědčení Jindřicha, ale průběh útoku a obhajobu obviněného bylo nutno ještě „objektivizovat“, tj. opatřit i expertizu, která by nám popsala nejen zranění, ale i jejich mechanismus, tj. jak k nim došlo.
Takovou expertizou v těchto případech bývá vždy znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství, které nám zpracovávali erudovaní znalci z Ústavu soudního lékařství v Hradci Králové, event. soudní patologové z pardubického soudního lékařství. K soudní pitvě je nutno přibrat vždy dva takové znalce. Soudnělékařské experty z Hradce Králové jsem pravidelně potkával na místě činu a poté u soudních pitev. Tito znalci aktivně dokumentovali situaci na místě činu, mrtvé pitvali co nejdříve, bez ohledu na to, jestli je noc, neděle či svátek. Nikdy nezapomenu na jejich skutečně erudovaný a precizní přístup – a za všechny vzpomínám zejména na MUDr. Josefa Pleskota, který s námi vyjížděl nejčastěji, ale i na bývalé primáře Hrubeckého, přednostu Srcha či doktora Lacinu, ale i další. Jejich posudky byly kvalitní a přesné. Ostatně na nich záležela nejen právní kvalifikace jednání pachatele, tedy i posouzení způsobu útoku, jeho intenzitu, směr, povahu následku (i toho, který hrozil), posouzení zbraně, která byla použita, a spoustu dalších informací. K posouzení zranění oběti, která přežila, pak postačí vždy znalec jeden.
Takže „soudnělékařský“ expert nám tehdy ve svém písemném znaleckém posudku (a později u soudu ústně) popsal velice podrobně obě závažná bodnořezná poranění s tím, že poranění na levém boku vzniklo bodnutím střední intenzitou, závažnější poranění krku pak zasáhlo příčnou krční tepnu a zčásti protínalo i zevní hrdelní žílu. Pro nás (pro správnou právní kvalifikaci jednání obviněného) bylo podstatné, že obě zranění byla velice závažná, každé samo o sobě, a že bezprostředně ohrožovalo život poškozeného. V podstatě stačilo jedno či druhé bodnutí a bez rychlé a speciální lékařské pomoci by došlo ke smrti oběti. Znalec rovněž posoudil i způsob, jak k těmto zraněním došlo a dal za pravdu popisu útoku ze svědeckých výpovědí poškozeného i jeho družky. Znalci psychiatři neshledali vyšetřením u Jindřicha žádnou duševní chorobu, takže byl pro nás (právně) plně příčetným, znalkyně psycholožka pouze dodala, že alkohol uvolnil agresivitu útočníka, který však jinak nebyl konfliktním člověkem.
Za tři měsíce po konfliktu jsem na obviněného, který byl ve vazbě, podal obžalobu ke krajskému soudu – a ten za další měsíc Jindřicha S. odsoudil pro pokus trestného činu vraždy k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků do věznice s ostrahou. V lednu dalšího roku Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil.
K tomu mne ještě napadá cynicky dodat, že kdyby se celý případ odehrál o deset let dříve a pachatel pak tvrdil, že věděl, že poškozený se jmenuje Ivan a myslel si, že je komunista a člen Lidových Milicí, a proto se ho snažil zabít, mohl dnes dostat od premiéra Topolánka nějakou medaili… Takhle totiž argumentuje i slavný otcovrah Roman H. – T. z obce Lhůta na Vysokomýtecku, který se nikdy k vraždě svého otce nepřiznal. Zapomíná zřejmě na to, jak tatínka uspal letální dávkou Rohypnolu – a pak ho ve spánku odstřelil jak králíka. To bylo těsně před revolucí. Že by rodinný odboj…?
Ach jo, současná glorifikace vrahů a stavění slavobran gaunerům, jejich mediální oslavy, natáčení filmů o nich, zakládání fan-klubů a pod., je pro mne nepochopitelné. Nikoho nezajímají oběti a pozůstalí po nich. Kdopak zná jejich jména – a jejich osud…?

Zabil matku – a zastlal ji do postele

Třetí častolovický případ je o zlosti a vyvrcholení hádek matky se synem:
Čerstvě jednadvacetiletý Jiří H. žil společně se svou sedmačtyřicetiletou matkou v domku v Častolovicích. V té době se stýkal se svou přítelkyní Silvií, s čímž jeho matka nesouhlasila, přestože dívku vůbec neznala.
Dne 29. 1. 1997 kolem šesté hodiny ranní se dostal právě kvůli své přítelkyni do hádky se svou matkou, protože matka jeho dívku urážela. To Jiřího H. rozčílilo natolik, že vzal v kuchyni dřevěný váleček na nudle a tím své matce pohrozil. Jeho matka však v urážkách a nadávkách pokračovala, a tak ji syn Jiří udeřil tímto válečkem několikrát vší silou do hlavy, aby ji umlčel. Pak zabalil hlavu své matky do prošívané deky a deku ještě omotal elektrickým kabelem, který jí pevně uvázal kolem krku. Tím došlo v průběhu dalších minut k udušení poškozené. Když si ověřil, že matka už nežije, šňůrou jí svázal nohy a odtáhl ji do ložnice, kde mrtvolu přikryl dekou. Aby oddálil nález mrtvého těla, sdělil svým prarodičům, že je matka v nemocnici.
Mrtvolu objevil o týden později další příbuzný, který věc ihned ohlásil.
Matkovrah Jiří všechno úplně doznal a potvrdil, že důvodem zabití matky byly její urážky jeho přítelkyně. Nechtěl ji údajně zavraždit, ale jenom utišit. Do deky ji prý zabalil proto, že si myslel, že je už mrtvá a chtěl, aby ji našli co nejpozději. Soudní pitvou však bylo zjištěno, že příčinou smrti bylo udušení po škrcení.
K tomu „učitelsky“ dodávám, že rozdíl mezi škrcením a rdoušením spočívá v tom, že zatímco ke rdoušení dochází sevřením krku oběti rukama, škrcení probíhá za použití různých „škrtidel“, jako jsou provaz, kabel, šála, šátek, kravata, prostě cokoliv, co lze omotat kolem krku.
V daném případě to byl elektrický kabel. Podle znalců mohly předchozí údery do hlavy vést pouze k omráčení a bezvědomí poškozené.
Dušení mohlo podle znalců soudních lékařů trvat i několik desítek minut. Soudní znalci psychiatři při vyšetření Jiřího neshledali žádnou duševní chorobu či poruchu. I když jde jinak o nepříliš obvyklý případ, důkazně byl zcela jednoduchý, takže v řízení před soudem šlo prakticky o to, kolik let nezdárný synek dostane za „matkovraždu“.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl Jiří H. uznán vinným trestným činem vraždy a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 11 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Tento rozsudek potvrdil dne 9. 12. 1998 Vrchní soud v Praze, který zamítl odvolání obžalovaného.

 

OPOČNO

Největší organizovaný drogový zločin mafiána z Opočna

Teď vám alespoň stručně odvyprávím složitý příběh našeho spoluobčana, který se stal zatím nejslavnějším českým drogovým bossem všech dob. Jde o Václava N.-U., rodáka z Opočna a světáka z Kolumbie.
Pochází z rodiny živnostníků z Opočna. Václav N.-U. se vyučil kuchařem.
Po vojně začal pracovat na odboru diplomatických služeb
Ústředního výboru KSČ v hotelu Praha. V měsíci květnu 1968 odletěl na pracovní cestu do Kolumbie, kde pracoval v hotelu CARDINAL.
Po srpnových událostech v roce 1968 se odmítl vrátit do Československa a zůstal v Kolumbii. Zde v roce 1980 získal kolumbijské státní občanství. Po svém návratu do České republiky v roce 1991 započal své obchodní aktivity v Opočně mimo jiné v oblasti prodeje a pražení kávy. Jeho rodiče v Opočně vlastnili firmu CAFE URBAN, na jejíž tradice chtěl navázat. Protože jeho podnikatelský záměr a způsob podnikání v některých oblastech odporoval platné právní úpravě, bylo proti němu vedeno od roku 1994 vyšetřování pro hospodářskou trestnou činnost. Proto společně se svou družkou Evou S. a synem Václavem odletěli z České republiky zpět do Kolumbie a od té doby se zdržoval v Bogotě v Kolumbii.
Počátkem roku 1997 Václav N.-U. telefonicky kontaktoval Pavla Z. do Opočna s tím, že mu nabídl k obchodování kolumbijskou kávu, a to jak mletou, tak i zrnkovou a instantní. Jednalo se o zásilku 417 kartónů kávy, kterou Pavel Z. převzal k prodeji a řádně proclil, avšak pro prodejní potíže nemohl zásilku kávy Václavu N.-U. zaplatit.
I přesto jej však Václav N.-U. znovu kontaktoval v měsíci září 1997 s tím, že na jeho firmu se sídlem v Opočně odeslal další kontejner kolumbijské kávy. Když Pavel Z. Václava N.-U. informoval o tom, že
nemá peníze na zaplacení cla a DPH za tuto zásilku, přicestoval dne 3. 10. 1997 do České republiky Alfonso C. R., který pro Pavla Z. přivezl od Václava N.-U. finanční hotovost, potřebnou k zaplacení cla a DPH při převzetí této zásilky.
Tato zásilka byla od počátku příjezdu do Spolkové republiky Německo pod dohledem policejních orgánů. Šlo tedy o tzv. sledovanou zásilku, k čemuž jsme dostali povolení od našich nejvyšších justičních orgánů.
Dne 26. 9. 1997 byl kontejner převezen přes železniční hraniční přechod v Děčíně do České republiky. Pracovníky Celní služby a Policie ČR byla provedena namátková kontrola obsahu kontejneru, při níž bylo zjištěno, že zásilku tvoří 60 kartónů s mletou a zrnkovou kolumbijskou kávou, balenou v plechovkách o obsahu po 0,5 kg, a dále kartóny s instantní kávou, balenou ve sklenicích. V jedné krabici s mletou kolumbijskou kávou byla nalezena plechovka, v níž namísto deklarované mleté kávy bylo nalezeno celkem 490,9 g kokainu o čistotě 99,7 %. Plechovka s kokainem byla zajištěna a poté byla zásilka uvedena do původního stavu a posléze pod dohledem policie předána adresátovi.
Pavel Z., po převzetí peněz od Alfonsa C. R. na zaplacení cla a po vyřízení formalit v celním skladu v Praze 3, převezl kávu do skladu v Opočně. Zde si znovu celou zásilku dne 12. 10. 1997 převzal Alfonso C. R.. Při odvozu kartonů s kávou (ještě v katastru obce Opočno) provedli příslušníci Národní protidrogové centrály, vedené Jiřím Komorousem, razantní zákrok, při kterém zajistili celou sledovanou zásilku, ale i Alfonsa C. R. společně s občany české národnosti.
Prohlídkou kartónů bylo uvnitř nalezeno celkem 34 ks plechovek po 0,5 kg, jejichž obsah namísto kávy tvořil kokain. Prohlídka všech zajištěných kartónů s kávou byla provedena v celním skladu v Hradci Králové. Při této prohlídce bylo celkem zajištěno 119 plechovek s 58 694,1 gramů kokainu o průměrné čistotě 79,2 %. Alfonso C. R. byl zadržen a vzat do vazby a začalo běžet velice složité vyšetřování, kdy bylo nutno zajišťovat důkazy i v zahraničí cestou mezinárodní právní pomoci. Vzhledem k tomu, že tento Kolumbijec v podstatě z organizátorství celé mezinárodní drogové věci usvědčoval právě Václava N.-U., který celou věc naplánoval, zařídil i financoval a jeho do ČR vyslal nejprve jako kurýra a posléze „rezidenta“ pro převzetí a dohled nad zásilkou kávy. I proto jsme se snažili o vydání Václava N.-U. z Kolumbie do České republiky, a to i prostřednictvím jednání s americkou protidrogovkou DEA . Alfonso C. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 1999 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou proto, že společně s Václavem N.-U. zorganizoval dodávku 4500 ks plechovek pravé kolumbijské kávy z Kolumbijské republiky do České republiky, přičemž dne 12. 10. 1997 bylo v této zásilce v Opočně, nalezeno celkem 60 kg čistého hydrochloridu kokainu, jehož cena by na tzv. drogovém trhu v České republice přesáhla částku 350 milionů korun českých.
V té době již byl Václav N.-U. v Kolumbii zatčen a byl v tzv. vydávací vazbě – a všichni (společně s ním) jsme čekali na jeho nucený přílet do České republiky.
Alfonso C. R. se proti tomuto rozsudku odvolal, když popíral svoji vědomost o tom, že dohlíží nad zásilkou kokainu, kterou on prý skutečně považoval za obchod s kávou. Já jsem si tehdy odvolání nepodal a když jsem na důvody tohoto svého rozhodnutí dotazován novináři, kteří se divili proč, když jindy jsem ten nejpřísnější, říkal jsem jim, že sazba za tento mezinárodní drogový zločin je u nás, bohužel, jen patnáctiletá – a že když Kolumbijec dostal 11 roků, Václav N.-U., na jehož přílet čekáme, by měl dostat aspoň 33 let.
Odvolání Kolumbijce bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto
v červenci 1999, přičemž odvolací soud mj. zdůraznil, že on i Václav N.-U. byli napojeni na profesionální drogovou mafii v Kolumbii.
Václav N.-U. byl eskortován z Kolumbijské republiky do naší republiky, na pražském letišti v Ruzyni jsme na něho čekali my s ředitelem NPDC Policie ČR Jiřím Komorousem a s dalšími „ozbrojenci“.
Po uvítání mi Václav N.-U. řekl, že o mně ví úplně všechno, že sledoval má mediální vyjádření a že ví, že bych ho nejradši zavřel na doživotí do kriminálu, přestože je nevinen.
Od té doby jsme se potkali u výslechů opakovaně. On byl vždycky v pohodě, hrál hodného a rozšafného strejdu, který má rád ženy, dobré víno a jídlo a že na tohle téma bude v kriminálu psát knížky.
Svou vinu však vehementně popíral a tvrdil, že s pašováním kokainu do České republiky nemá nic společného, že ve všech zásilkách kávy do ČR figuroval pouze jako prostředník. Přiznal, že byl na těchto obchodech finančně zainteresován, ale že droga byla do kontejneru vložena až v průběhu vlastní přepravy do Evropy, neboť je zcela vyloučeno v systému kontroly jakosti balené zásilky, aby byla droga do plechovek vložena již v Kolumbii. Současně uváděl, že zásilka byla na cestě z Kolumbie do České republiky delší dobu než obvykle. Namítal, že on není občanem České republiky a že byl již za údajné pašování kokainu do ČR soudně potrestán v Kolumbii po svém zadržení v roce 1998 a že jak jeho vydáním k trestnímu stíhání do ČR, tak i jeho trestním stíháním v ČR je porušeno mezinárodní právo a zákony obou států. O svědcích, kteří v jeho trestní věci vypovídali, tvrdil, že lžou a vymýšlí si, že neměl důvod kokain do ČR pašovat a že zřejmě šlo o soukromou akci kolumbijského občana Alfonsa C. R..
Všechna jeho tvrzení jsme spolehlivě vyvrátili.
Usvědčil ho odsouzený Alfonso C. R., který setrval na svých tvrzeních i jako svědek. Kromě svědků Václava N.-U. usvědčily i přepisy legálně povolených odposlechů telefonních hovorů jejich telefonních stanic.
Znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie, prokázal, že zajištěná zásilka obsahovala 46 485 g hydrochloridu kokainu, při celkové hmotnosti prášku ve 119 plechovkách 58 694,1 g, a průměrné koncentraci 79,2 %. Znalci uvádějí, že takovéto množství kokainu při uvedené koncentraci by představovalo nejméně 2 324 286,4 účinných dávek a 38 738,1 dávek letálních (smrtelných).
Kokain byl původně užíván jako povrchové anestetikum na sliznicích očí, nosu, úst atd., avšak díky svým účinkům na centrální nervový systém je předmětem zneužívání narkomany. Běžná účinná dávka kokainu je uváděna 0,020 g, avšak závisí na stupni návyku.
Letální dávka je uváděna v množství 1,2 g, přičemž u osob přecitlivělých na kokain bylo zaznamenáno úmrtí i po dávce 0,030 g, zatímco osoby další přežily dávku 5 g za den.
Rovněž se originálními listinami z Kolumbie prokázalo, že Václav N.-U. byl v kolumbijském kriminále ve vydávací vazbě a nikoliv ve výkonu trestu, jak nám tvrdil. I další lživá tvrzení o zaniklém českém občanství byla vyvrácena úředními listinami českých státních orgánů, kde stálo mj., že od roku 1961 Václav N.-U. nepožádal o vyvázání ze státního svazku České republiky.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2001 sp. zn. 8 T 131/2000 byl Václav N.-U. uznán vinným nejzávažnějším drogovým trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a šesti měsíců, se zařazením pro výkon tohoto trestu toliko do věznice s ostrahou. Proti rozsudku jsme se odvolali oba, kdy Václav N.-U. se dožadoval zproštění a já co nejpřísnějšího trestu do nejpřísnější věznice s tím, že jde historicky o dosud největšího zjištěného drogového gaunera. Vrchní soud v Praze jeho odvolání zamítl a k mému zpřísnil alespoň výkon trestu o přísnější věznici.
Na trestu mu nepřidali, protože prý těch půl roku rozdílu je pro ještě horšího pachatele, pokud bude dopaden.
I z toho je jasné, že trestní sazby za ten nejhorší mezinárodní drogový zločin, který má za následek stovky nebo i tisíce závislých či mrtvých, včetně dětí, v České republice „hrozí“ maximálně patnáct let. Přečtěte si znovu, kolik smrtelných dávek bylo možno vyrobit z jedné takové zásilky a také, jakou hodnotu tato jediná zabavená zásilka měla. No, v porovnání s hrozícím trestem a nízkou objasněností těchto zločinů se někomu zřejmě takové zločiny vyplatí. Nikoliv však v tomto regionu, kde jsme za organizovaný mezinárodní obchod s drogami zavřeli do kriminálu už víc pachatelů.
Ale o tom v jiném příběhu, z Choceňska. Jinak, s Václavem N.-U., jsem se ještě potkal „na dálku“. Když vynechám jeho mediální výpady vůči mně a různé stížnosti psané mým nadřízeným, ale i dalším institucím, zasáhla mne jeho stížnost a lživá obvinění v roce 2003, když jsem po výběrovém řízení nastoupil do Českého Telekomu jako výkonný ředitel pro bezpečnost. Do mé gesce mj. patřila i pracoviště, která zajišťovala řádnou realizaci legálních odposlechů telefonních hovorů. Tehdy se to leckomu nelíbilo, protože jsem vyhodil z práce i lidi, kteří byli podezřelí z toho, že za peníze vynášeli záznamy o telekomunikačním provozu některých telefonních stanic, a to i politikům.
Navíc jsem zpřísnil režim i kontrolu na pracovištích. Takže někteří politici a jejich novináři kritizovali můj příchod do Českého Telekomu.
A tak se o mně dozvěděl i Václav N.-U. a hned na mě napsal stížnost mým nejvyšším šéfům, zejména generálnímu řediteli, s tím, že jsem zločinec, který i v jeho případě zfalšoval odposlechy a dostal ho tak do kriminálu. Musel jsem psát mnohostránkové vyjádření, naštěstí tehdejší můj šéf nebyl nijak naivní a bojácný a Václavu N.-U. neuvěřil.
A v dubnu tohoto roku, když jsme s kamarády zpívali ve výborně sehrané společnosti, v jedné opočenské hospůdce, se ke mně přihlásil jeden z příbuzných Václava N.-U., s nímž jsem si pěkně o drogovém bossovi popovídal.

TÝNIŠTĚ NAD ORLICÍ

Hádku v herně přežil jen zázrakem

Popíši vám alespoň stručně případ, který zpočátku vypadal na jasný
a hrůzný pokus vraždy, ale v průběhu soudního řízení se vše změnilo.
Láska k zbraním už Jiřího N. jednou před soud dovedla a za ilegální
držení střelné zbraně dostal od Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou podmíněný trest, v němž se osvědčil.

O deset let později došlo v Herně v Týništi nad Orlicí k vážnému
konfliktu, při němž Jiří N. použil jednu z ilegálně držených zbraní.
A tak se zjistilo, že si z podmínky nic nedělal a znovu začal shromažďovat bez povolení další střelné zbraně. Není divu, kvůli předchozímu
odsouzení by stejně zbroják nedostal.

Večer, tři dny před tím Štědrým, tj. vánočním, roku 1995 navštívil se
svou družkou Beátou pohostinství Herna v Týništi nad Orlicí. Celý
večer a vlastně noc intenzivně pili alkohol společně s dalšími hosty
Herny a Jiří se pohyboval po Herně. Náhle zaslechl, jak se jeho družka
hlasitě hádá s dalším hostem u stolu. Šlo o peníze, kdy ona chtěla po
Romanu H. vrácení tří set korun. V té době už šlo o velice hlasitou
hádku, kdy se oba vzájemně vulgárně uráželi. Na to reagoval Jiří tak,
že přiskočil k sedícímu Romanovi a přiložil mu k obličeji svůj nezákonně
držený belgický šestiranný revolver ráže 9 mm. V té době
Roman vstával ze židle a současně se snažil vražednou zbraň odstrčil.
V tom došlo k výstřelu a Roman upadl na zem mezi kulečník a barový
pult. Jeden ze svědků přivolal rychlou zdravotnickou záchrannou
službu a policisty. Záchranka odvezla poškozeného ke speciálnímu
urgentnímu chirurgickému zákroku, policisté zadrželi Jiřího s jeho
družkou, kteří mezitím Hernu opustili. Nyní zřejmě to nejzajímavější:
Roman v důsledku výstřelu z koltu ráže 9mm utrpěl střelné poranění
levé tváře, a to zástřel, když podle znalce cituji: „místo vstřelu bylo dva
centimetry od levého ústního koutku, střelný kanál procházel levou
tváří, dolní čelistí v oblasti lůžka šestého zubu vlevo dole, pak směrem
zleva doprava, šikmo nahoru jazykem a projektil byl umístěn v měkkých
tkáních za zadní hranou tvrdého patra…“ Zkrátka: devítimilimetrová
střela (neříká se „kulka“ – kulky mají psi) vystřelená z bezprostřední
blízkosti, prošla poškozenému levou tváří, v ústech narazila
na zub „šestku“, který sice úplně roztříštila, ale zbrzdila se tak její
rychlost a změnila dráha střely, takže došlo nakonec (skutečně jen
díky velice šťastné náhodě) jen k „lehké“ újmě na zdraví.

Jiří, tehdy jako obviněný, tvrdil, že jen bránil svoji družku, vytáhl
svůj kolt a v tu chvíli, kdy se mu Roman snažil zbraň vytrhnout, došlo
k nešťastnému výstřelu. Roman, svědek i poškozený, řekl, že obviněný
mířil koltem na jeho hlavu, on se snažil při vstávání ze židle ruku se
zbraní odstrčit a přitom došlo k výstřelu. Protože šlo o skutečně velice
závažný čin s původní právní kvalifikací jako pokus vraždy, snažili jsme
se tyto výpovědi co možná nejpodrobněji prověřit, abychom zjistili, jak
došlo k poranění, které mohlo (i dle znalce) vést i k okamžité smrti poškozeného.
Také proto jsme všichni vyjeli na místo činu a dělali tam
s obviněným, poškozeným a všemi svědky prověrky jejich výpovědí.
Rozhodujícím pro posouzení věci bylo prokázání formy zavinění. Já
jsem tehdy tvrdil, že tam byl tzv. eventuální úmysl, tzn., že útočník
v době, kdy mířil na hlavu poškozeného z krátké vzdálenosti střelnou
zbraní, která mohla Romana na místě usmrtit, musel být nejméně srozuměn
s tím, že může dojít k výstřelu a ke smrti sedícího Romana.

U soudu jsme opět vše znovu probírali a soud nakonec uznal výstřel
za „náhodný“ a důkazy správně vyhodnotil ve prospěch obžalovaného,
jak mu ukládá trestní řád. Jak jsem již psal, naproti tomu
je státní zástupce povinen podat v pochybnostech obžalobu a nechat
o vině či nevině rozhodnout nezávislý soud, což jsem já vždy
dělal. Soud však musel zohlednit to, že obžalovaný v podstatě hromadil
a přechovával střelné zbraně.

V době zadržení a domovní prohlídky u něj byly kromě belgického
revolveru zajištěny i revolvery další, a to německý devítimilimetrový
RÖHM, model RG 89, francouzský šestiraňák systému Lefaucheux,
dále maďarská pistole ráže 7,65 mm zn. Denáru, dvouhlavňová brokovnice
Lancasterka a 99 kusů nábojů do těchto zbraní.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců do
věznice s ostrahou, k mému odvolání mu byl tento trest zpřísněn na
dva roky. A dále mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení (rozsudkem
Vrchního soudu v Praze dne 19. 5. 1997).

 

VAMBERK

Brutálně ubíjel spoluvězně v kriminálu

Vamberkem jsem vždycky jen projížděl na další policejní výjezdy do kriminalitou podstatně více zasaženého okresu Ústí nad Orlicí, popř. v lepším případě turisticky do Mladkova a na Zemskou bránu. Nevzpomínám si, že bych (tam u vás) byl za nějakou „krvavou“ událostí.
Ale byl jsem tam koncem tohoto dubna na velice příjemné akci. Byla to Miss Čarodějnice, pořádaná ve prospěch místní krajkářské školy.
Ale probíraje se svými historickými kriminálními případy, vybral jsem jeden. Nestal se sice ve Vamberku, ale jeho brutálním pachatelem byl občan Vamberka (z Merklovic), narozený v Rychnově nad
Kněžnou. V té době bylo Martinu K. devatenáct let, když se dostal do Vazební věznice v Hradci Králové, a to za zvlášť závažnou násilnou i majetkovou trestnou činnost. O čtyři měsíce později k nim do cely přibyl další „podnájemník“, a to čtyřiačtyřicetiletý Vlastimil K. Od této doby ho Martin K. začal šikanovat, brutálně ho fyzicky napadal, tloukl do něho pěstmi, a to tak, že ho znovu a znovu bil i do dříve zraněných míst. Intenzivně a soustavně ho tloukl do hlavy a celého těla. Způsobil mu tak zlomeniny žeber, poranění plic a sleziny – a spoustu dalších zranění. Mimo jiné ho také nutil požívat různé léky a snažil se ho otrávit. Bylo až neuvěřitelné, co všechno musel Vlastimil snést i sníst.
Samozřejmě si nesměl stěžovat, jídlo a další věci za něj přebíral krutý mladík, když přišel někdo na celu, musel dělat, že spí, vycházky za něj odmítal Martin K. s tím, že se mu nechce apod. Toto jednání trvalo přes dva měsíce, a to postupně na třech celách, kam byli vždy přestěhováni.
Definitivní konec nastal až 11. 3. 1991, kdy ostatní vězni v půl třetí ráno přivolali dozorce a ti pak zdravotnickou záchranku.
V chirurgické ambulanci Fakultní nemocnice v Hradci Králové zjistili, že kromě dalších zranění má Vlastimil K. oboustranný pneumotorax a podkožní emfysem. Stav poškozeného byl označen za vážný a bylo doporučeno, aby byl vězeňskou službou převezen do vězeňské nemocnice v Praze. Dozorci však, než zajistili eskortu a transport, poškozeného vrátili zpět na jeho celu .To bylo v půl šesté ráno. V té době vážně zraněný a zcela bezbranný Vlastimil ležel bezvládně na posteli, Martin K. k němu přistoupil, uchopil ho za oděv a nejméně čtyřikrát udeřil jeho hlavou o železnou tyč postele. Tím došlo k selhání srdce a plic (po oboustranném pneumotoraxu) a ke smrti Vlastimila.
Brutální vrah se nám při výslechu v podstatě vysmíval, připustil jeden úder za celou dobu a vše sváděl na dalšího spolubydlícího vězně. Ten jej však zcela jednoznačně usvědčil, když nám nejen podrobně popsal průběh kritických dní, ale vždy i způsob napadení, což pak názorně předvedl i před znalcem, soudním lékařem. Tento svědek rovněž potvrdil i vážný stav zraněného, další šikanování Martinem K., nucení k požívání různých léků, zejm. Tisercinu (Levopromazinu) a Nitrazepamu. Ostatní vězni nám sdělili to, co mohli slyšet, popř. i vidět a potvrdili, že útočníkem byl právě Martin K. Soudní pitvou a následným znaleckým posudkem byly prokázány příčiny smrti, ale i zraňující mechanismus, když ty nejbrutálnější útoky skutečně trvaly po delší dobu, zlomeniny žeber a poškození plic, a to zpředu i zezadu, ale poškození sleziny, byla čerstvějšího data. Znalci rovněž posoudili i intenzitu útoků a zraňující mechanismus, přičemž potvrdili i svědeckou výpověď spoluvězně. Protože jsem měl podezření na nesprávný postup vězeňské zdravotnické služby, ale i lékařů v FN Hradec Králové, byl vyhotoven posudek ústavu, a to Lékařské fakulty
Masarykovy univerzity v Brně, kdy znalci neshledali v postupu uvedených lékařů žádné pochybení. Případnou odpovědnost ostatních pracovníků (dozorců) jsem nechal posoudit tehdejší Vojenské obvodové prokuratuře v Hradci Králové.
Martin K. byl po takřka šest let trvajícím soudním řízení odsouzen Krajským soudem v Hradci Králové k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků. S ohledem na osobu pachatele a zejména dlouhotrvající a trýznivý způsob útoků a jejich brutalitu jsem požadoval uložení výjimečného trestu, což k mému odvolání Vrchní soud v Praze akceptoval a Martinu K. trest zpřísnil na 18 roků, a to rozsudkem ze dne 9. 6. 1998.

 

HOLICE V ČECHÁCH

Vrah na útěku – přestřelka u slavného Muzea

Vždycky, když projíždím Holicemi v Čechách, vlastně takřka kdykoliv jedu autem od Hradce Králové přes Býšť kolem Muzea dr. Emila Holuba (a naopak), vzpomenu si na případ, který nám dal také spoustu práce k objasnění, k usvědčení bezcitného pachatele i k jeho odsouzení.
Šlo o pokus vraždy mladého dvaadvacetiletého policisty Jiřího S., který při výkonu své náročné policejní služby málem přišel o život.
Bylo to 10. června 1992 kolem druhé hodiny ranní, kdy se snažil zastavit a zatknout Ivana H., který byl v té době na útěku po loupežné vraždě dvou lidí v Ostravě. V té době projížděl Holicemi směrem na Hradec Králové – a u budovy muzea dr. Emila Holuba narazil na „našeho“ policistu, který byl v té době ve službě a ve stejnokroji policisty ČR. Policista okamžitě podezřelého vyzval „Jménem zákona“, aby zastavil a posléze, aby opustil úkryt, neboť Ivan H. se před ním schoval. Ivan H. začal po policistovi pálit ze své pistole, přičemž se snažil zasáhnout jeho hlavu. Naštěstí ho žádným z výstřelů nezasáhl, vyběhl z úkrytu a při útěku ještě nejméně čtyřikrát po mladém policistovi vystřelil. Pak mu pistole ráže 7,65 mm selhala. Podařilo se mu však z místa uprchnout. Rovněž policista se snažil prchajícího vraha zasáhnout, což se mu naneštěstí nepodařilo. Zvlášť nebezpečný recidivista byl nakonec dopaden a v roce 1994 odsouzen Krajským
soudem v Ostravě za vraždy a pokus loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista na 20 roků.
Dokazování v této kauze bylo velice složité. Vrah vše popíral s tím, že na místě v kritické době vůbec nebyl. Pamatuji si i na prověrky policistovy výpovědi na místě činu v blízkosti slavného holického muzea, kdy nám poškozený zrekonstruoval celou událost, při které málem přišel o život. Vzhledem k tomu, že vrah byl o něco později po přestřelce kontrolován další policejní hlídkou, prověřovali jsme pak v řízení před soudci, za jak dlouho skutečně mohl Ivan H. stihnout cestu z Holic do Hradce Králové, resp. do Býště. Potvrdilo se, že pachatelem, kterého policista poznal a usvědčil, byl právě Ivan H.
Řízení před soudem se táhlo roky, čekalo se i na výsledky dalšího soudního jednání v Ostravě a na jejich spisový materiál. Krajský soud v Hradci Králové se mi snažil věc vrátit k došetření, když neuspěl, tak se mne snažil přesvědčit o tom, že ten dvacetiletý trest je postačující a mohli bychom se s ním spokojit. S tím jsem nesouhlasil a chtěl jsem, aby mu „přišili“ i ten pokus vraždy policisty a přidali mu alespoň pár roků. To se nakonec povedlo – a po vskutku náročném dokazování ho nakonec soud uznal vinným i tímto činem z Holic, přidal mu i na trestu odnětí svobody, když mu uložil tzv. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 23 a půl roku, neboť musel být zrušen ten dvacetiletý trest ostravského soudu, který byl vynesen až po holickém pokusu vraždy. To bylo rozsudkem KS Hradec Králové ze dne 9. 11. 1999.
Když vidím tohle datum, uvědomím si, že je někdy škoda, že u nás není tzv. kumulace (sčítání) trestů a u takových pachatelů nelze uložit třeba 99 let. V Americe by je asi dostal. U nás budeme mít z Ameriky zřejmě jen radar.

UHERSKO

Žárlivec v autě – nebezpečná kombinace

A z Holicka ještě jiný případ – z Uherska. Jde o jiného pachatele, který nebyl takový zločinec, ale spíše žárlivec. Přesto, jak už to bývá, mohl být i vrahem.
Ale od začátku. Pana Ludvíka Š., v té době jednatřicetiletého, opustila v roce 1997 jeho sedmadvacetiletá družka Irena a odešla za jiným, za Pavlem S. Ludvík Š. tuto situaci nezvládal, naléhal na svou bývalou družku, aby se k němu vrátila a žárlil na ni a Pavla S. V červnu 1997 ve večerních hodinách na ni čekal poblíže jejího domu v Uhersku.
Seděl ve své Škodovce 105, když je oba spatřil, jak jdou po kraji silnice směrem k domu. Irena šla po krajnici a držela se za ruku s Pavlem, který šel vedle ní směrem do vozovky. Oba spatřili Ludvíkovo auto, které se náhle proti nim rozjelo ve svém směru. Ve vzdálenosti několika desítek metrů auto zvýšilo rychlost a najelo do protisměru a pak i na krajnici, odkud oba přicházeli. Irena naštěstí včas zareagovala, uskočila a současně strhla Pavla do trávy vedle silnice. Tím oba vyvázli závažnému zranění. Ludvík na ně chvíli křičel, ale pak odjel pryč. Žárlivost v něm však bujela a vzkvétala i nadále, takže asi o měsíc později v pozdních večerních hodinách znovu čekal na oba ve svém autě přibližně na stejném místě jako předtím. Kolem 23. hodiny se Irena s Pavlem vraceli domů z místní restaurace v Uhersku, přičemž vedli s sebou svá jízdní kola. Tentokrát je Ludvík nechal dojít až k vratům jejich obydlí a ve chvíli, kdy Pavel odemykal, náhle vyrazila škodovka se zhasnutými světly přímo do nich. Pavlovi se podařilo na poslední chvíli uskočit, ale Irenu se podařilo Ludvíkovi trefit čelní stranou auta a tím ji přimáčkl na drátěný plot. Poté zařadil zpátečku a z místa se stále zhasnutými světly odjel. Irena byla okamžitě převezena do nemocnice, kde bylo zjištěno, že má komplikovanou tříštivou zlomeninu levé holenní kosti v kolenním kloubu. Přestože je to zranění těžké, naštěstí nebylo smrtelné.
Opakované Ludvíkovo jednání jsem kvalifikoval ve vztahu k Pav lovi jako dvojnásobný pokus úmyslné těžké újmy na zdraví (s trestní sazbou do osmi let), jednání vůči Ireně v prvním případě stejně, v tom druhém však už jako pokus vraždy, protože podle soudního lékaře mohlo dojít i k jejímu usmrcení. Navíc, jen těžko se dalo usuzovat na to, že ji Ludvík v návalu vzteku chtěl jen zranit, a to zvláště kdyby ji v plné rychlosti namáčkl na vrata či zeď. Pan Ludvík také po činu vše doznal a říkal nám, že žárlil na svou bývalou družku, že chtěl, aby se k němu vrátila a že chtěl ublížit jenom jí. Na oba prý pokaždé najel proto, že šli zrovna spolu. Podle svého tvrzení však nechtěl Irenu zabít. Jinak byl tento příběh potvrzen oběma poškozenými. Znaleckým posudkem z oboru dopravy byla stanovena rychlost auta při najetí do poškozené na 40–45 km v hodině. Z toho pak soudnělékařský expert dovodil svoji úvahu o možném následku smrtelném. V tomto případu se (soudního) trestu nedočkáte. Ludvík Š. zemřel, a proto bylo trestní stíhání proti němu usnesením Krajského soudu v Hradci Králové dne 4. 8. 1998 zastaveno.

Vražda z rozmaru – ukopal staříka

Nechci psát o „božích mlýnech“ a podobně. Toto sousloví či rčení mne spíše napadlo u případů jiných. Například případ mladistvého, který se sice udál v našem kraji, ale v jiném volebním obvodu. Šlo o naprosto zbytečnou vraždu, jak jsem ji později nazval „vraždou z rozmaru“. Mladistvý pachatel, který si po shlédnutí jednoho z filmů s Jeanem Claudem Van Dammem (který za to opravdu nemůže) nazul těžkou vojenskou koženou obuv (tzv. kanady), vyšel na náměstí v Turnově a procházel se kolem, až si vyhlédl starého bezmocného muže, takového „polobezdomovce“, a toho fyzicky napadl, aby si dokázal, že „je stejně dobrej“ jako ten filmový bojovník. Do bezbranného staříka tloukl rukama a kopal ho do hlavy a celého těla, až ho ubil, respektive ukopal, k smrti. Jeho útoky trvaly s přestávkami, kdy si zakouřil a odpočíval, takřka dvě hodiny. Ještě tu noc ho východočeští policisté zadrželi, při výslechu se nám bez problémů doznal a pak nám v dalších dnech při rekonstrukci naprosto chladnokrevně předvedl, jak toho muže usmrtil. Žádnou lítost neprojevil, připadal si, jakoby někde ukradl jízdní kolo. Rekonstrukce trvala stejně dlouho jako jeho útoky na starce – asi dvě hodiny, protože jsme vždycky počkali společně s ním, až si zakouří na zídce a pak se vrátil k figuře, aby se nám zas pochlubil, jak se mu dařily údery a kopy. Odsouzen nebyl, pro nevyléčitelnou chorobu byl propuštěn z vazby – a poté zemřel. Proto jsem si na něj vzpomněl v této souvislosti.

 

ROKYTNO

Vrah a žhář v policejní uniformě

Jedu-li ze Sezemic do Býště, projíždím obcí Rokytno.
Ihned se mi vybaví spáleniště, zbytky shořelého domku a ohořelé tělo majitelky domku, stařenky. Vše vypadalo na nešťastnou náhodu.
Na místě však byl legendární vyšetřovatel-specialista na požáry, pan major Matásko, který nařídil v rámci ohledání místa činu odebírat popel v místnostech po malých vrstvách, aby se nic nepřehlédlo.
Ohořelá mrtvola stařenky byla mezitím převezena na soudní pitvu.
Po mnohahodinovém odebírání popela na místě činu náhle policisté našli nábojnici ze střelné zbraně (z pistole ráže 7,65 mm). Ihned volali do Ústavu soudního lékařství LF UK v Hradci Králové, zda už je jasná příčina smrti. Vzhledem k tomu, že lebka mrtvé ženy byla prohořelá, stopy po střele nebylo možno zjistit. Naštěstí se tato střela zachytila ve spečeném drdolu vlasů stařenky.
Z požáru a nešťastné náhody se tak stala vražda, kdy požár byl založen úmyslně k odstranění stop. To se ostatně potvrdilo po celkovém ohledání místa činu experty. Přímo tehdejším náčelníkem krajské policejní správy byla založena speciální výjezdová skupina, která měla vraždu objasnit a krajského ředitele průběžně informovat. Samo zřejmě bylo stanoveno několik verzí, v nichž vítězila loupežná.
Jenže se nám pak v rámci šetření mezi svědky začal objevovat jako podezřelý muž v uniformě policejního důstojníka. A na poradě nám policejní ředitel řekl, že pokud by měl být pachatelem policajt, tak ať raději zůstane vražda nepotrestána. A to bylo něco pro mne. Společně s dalšími policejními vyšetřovateli jsme i přes zákaz šli po této stopě.
Tehdy (až do konce roku 2001) se ještě v rámci Policie ČR dělili policisté na vyšetřovatele a kriminalisty, resp. operativce, kdy vy šetřovatelé byli řízeni po své linii a byli podřízeni řediteli úřadu vyšetřování až po ústředí, kdy ředitel Úřadu vyšetřování pro ČR byl podřízen přímo ministru vnitra ČR. Nad vyšetřováním vykonávali dozor prokurátoři, resp. státní zástupci.
Takže společně s „mými“ vyšetřovateli jsme požádali o („palebnou“) podporu mého tehdejšího šéfa na Krajské prokuratuře v Hradci Králové pana JUDr. Josefa Oubrechta, který nás skutečně podržel a zatímco jsme byli v terénu, on odrážel útoky na naši adresu. Abych to zkrátil, jezdili jsme ve třech opatřovat další důkazy, až jsme přišli na hlavního podezřelého, a to policejního nadporučíka J. z Vysokého Mýta.
Když ostatní policisté a zejména jejich šéfové pochopili, že nám v jeho usvědčení nezabrání, začali s námi spolupracovat – a nakonec se pachatel doznal. Já jsem ho následně předal vyššímu vojenskému prokurátorovi z Tábora, který si pro něj přijel, protože policisté patřili do jejich jurisdikce.
A my jsme si oddychli, protože ten týden patřil mezi nejtěžší v životě.
Bojovali jsme tehdy s vlastními. Krajský policejní ředitel krátce nato z Hradce Králové odešel – a už jsme se v životě nepotkali…

 

CHOCEŇ

Nožem přímo do srdce

Vybral jsem pro vás dva případy z Choceňska. První se týká žárlivosti jako fenoménu „domácích zabijaček“ a podobných činů.
Třiadvacetiletý mladík z Chocně se seznámil s o devět let starší ženou, která žila v jeho sousedství se svými dvěma dcerami. Velice se spřátelili a Jan S. začal u ní v bytě i přespávat. Zamiloval se do ní a po roční známosti s ní začal plánovat trvalé soužití. Jeho přítelkyně však v té době udržovala další vztah s jiným mužem a aktuálně začala navštěvovat i svého bývalého manžela v České Třebové. To Jan těžce snášel, žárlil na ně a v důsledku začal intenzivně pít alkoholické nápoje. Když mu Eva M. řekla, že uvažuje o tom, že obnoví vztah se svým bývalým manželem, dokonce se pokusil o sebevraždu.
Za několik týdnů potkal v jejím bytě jejího dalšího přítele a toho fyzicky napadl. O čtrnáct dnů později, opět v podnapilosti, napadl i Evu. Zmlátil ji proto, že se chtěla vrátit ke svému bývalému. V té době už jí vyhrožoval i usmrcením.
Za šest týdnů nato odjela Eva na návštěvu ke svému bývalému manželovi, ale nevrátila se téhož večera, jak původně slíbila. Obviněný žárlil a vztek zapíjel alkoholem. V pití pokračoval i další den.
Kolem třetí hodiny odpolední se dopotácel do domu, kde Eva bydlela.
Tam v důsledku silné opilosti upadl v mezipatře a zůstal ležet. Paní Eva ho za pomoci své sousedky dopravila bezvládného do svého bytu, kde zůstal ležet v předsíni. Když pak chtěla z bytu odejít, vzbudila Jana s tím, že musí jít naproti svému bývalému muži a on ať z bytu odejde. Nato se jí dostalo spoustu urážek a výhrůžek. V té době přišla do bytu Janova sestra, která když viděla, v jakém je agresivním stavu a snaží se Evu zbít, vyběhla ven sehnat lékaře z psychiatrie. Jan však vzal do ruky velký kuchyňský nůž a na chodbě před bytem Evu prudce bodl do srdce, čímž ji na místě usmrtil. Pak počkal na chodbě domu na příjezd policistů. Případ byl od počátku zcela jasný, protože na chodbě byli další svědci, kteří slyšeli hádku, výhrůžky a poté viděli i bodnutí nožem. Přesto policejní výjezd pracoval jako dobře sehraný tým. Proběhlo zajištění místa činu, jeho ohledání, zajištění důkazů, ohledání těla mrtvé soudním lékařem, soudní pitva, výslechy…, ale to už všechno znáte.
Jan přiznal, že hrozně moc na Evu žárlil. Proto začal nezřízeně pít.
Opilý a žárlivý vždycky dostal vztek, a proto Evu také zbil. Ze žárlivosti se opil i toho kritického dne. Pamatoval si prý jen, že došel až k Evě – a pak už nic. Určitě ji však nechtěl zabít. Ale takhle to vlastně říkali takřka všichni. Svědci Jana usvědčili a když to slyšel, asi se nestačil divit. Ze soudní pitvy vyplynulo, že poškozená zemřela na zevní vnitřní vykrvácení, když prudce vedená rána velkým kuchyňským nožem zasáhla levý lalok plíce, srdce, bránici a levý lalok jater, takže vlastně skoro všechny životně důležité orgány v těle. Znalci psychiatři i znalkyně psycholožka naléhavě doporučili uložení ochranné protialkoholní léčení ve formě ústavní, protože Jan byl pod vlivem alkoholu velice agresivní a pod jeho vlivem by mohlo dojít k recidivě.
Toto léčení bylo také Janovi uloženo a k tomu 12 roků trestu vězení.
Vzhledem k Havlově rozsáhlé amnestii už je Jan venku a snad ho případ poučil a život prověřil.
Někdy stačí opravdu chvilička a život se vám zcela změní. Pakliže od té doby žije řádně, rád se s ním potkám a popovídám, protože nepatřil mezi vrahy loupežné, vrahy z vilnosti, chladnokrevné a jim podobné.

S heroinem až do Frankfurtu

A ještě jeden (avizovaný) případ z oblasti organizovaného drogového zločinu:
Pětatřicetiletý podnikatel z Chocně Zdeněk B. založil v roce 1993 organizovanou skupinu, která se zabývala drogovým byznysem. Jednalo se konkrétně o poměrně rozsáhlý ilegální obchod s heroinem (tj. Diacetylmorfin). On osobně (a poté i další ze šestičlenné skupiny) jezdil nakupovat tuto drogu do Prahy, popř. i jinam, anebo do Bratislavy ve Slovenské republice. Tuto omamnou látku zčásti upravovali (mísili) a rozprodávali prostřednictvím dalších osob v Chocni. Do této ilegální distribuce zapojil jeden z nich (Jan B.) i svoji manželku, která heroin prodávala v jejich bydlišti – a později za to byla odsouzena.
Nás však zajímala organizovaná skupina jako součást českého organizovaného drogového zločinu.
V této skupině byl jako organizátor a tedy „vůdce“ Zdeněk B.
K sobě si vzal již zmíněného stejně starého Jana B., který měl zajišťovat (s dalším kurýrem) vývoz čistého heroinu do Spolkové republiky Německo, kde jej další dva členové zločinecké organizace prodávali stálé klientele, popř. i náhodným zájemcům. Jan B. a někdy i další kurýr vozili nakoupený čistý heroin osobními auty a v některých případech i autobusem do Frankfurtu nad Mohanem, kde drogu
předávali osobně dalšímu choceňákovi Jaroslavu L. a Jiřímu K., který byl z Vysokého Mýta. Tito dva dealeři diacetylmorgin mísili s cukrem tak, že k jednomu gramu čistého heroinu přidali vždy tři gramy cukru.
Takto upravený heroin prodávali svým klientům a narkomanům za částku 80–90 DM za jeden gram. Za dva roky této nezákonné mezinárodní distribuce prodali nejméně 44 kilogramů upraveného heroinu, a to za celkovou částku ve výši nejméně tři a půl miliónu německých marek. Prodejem získané peníze vozili kurýři zpět do Chocně Zdeňku B., nebo v některých případech si tento šéf pro peníze přijel do Německa sám. Peníze pak Zdeněk B. rozděloval tak, že jedna část byla na výplaty jako odměna za odvedenou práci, další část peněz šla na nákup další drogy a třetí část sloužila jako finanční rezerva pro případ odhalení – na „náklady trestního řízení“.
V květnu roku 1995 byl Zdeněk B. zadržen policisty. Ostatní ještě v dobře zaběhnutém obchodě pokračovali do července 1995, kdy jim došly zásoby. V srpnu byl zadržen a vzat do vazby první z kurýrů Jan B., v listopadu pak další, Jiří B. Oba dealeři, pracující v Německu, byli zadrženi a vzati do vazby 25. 1. 1996.
A nastalo velice složité a zdlouhavé dokazování. Pro prokázání organizovaného zločinu potřebujete přímé svědky, ti většinou chybí, nebo doznání někoho z pachatelů, což bývá takřka nemožné, popř. nějaké listinné materiály, výkazy, přehledy o činnosti, diáře, prostě cokoliv, co může vnést do případu jasno.
V tomto případě se policistům podařilo při domovních prohlídkách zajistit zápisníky Zdeňka B., Jaroslava L. a Jiřího K. U Jana B. byly zajištěny váhy, na nichž byly toxikologickou expertizou prokázány zbytky heroinu. Tyto důkazy však stále neprokazovaly rozsah trestné činnosti a zejména činnost a rozložení úkolů v organizované skupině.
Jeden z obviněných, Jiří K., tedy jeden z hlavních dealerů se nakonec rozhodl promluvit. Když jsme spolu postupně hovořili, samozřejmě vždy za přítomnosti obhájce, chtěl, abych ho pustil z vazby na svobodu, pak že promluví. Já jsem mu vysvětloval, že vazba je opatření a nikoliv trest a že ho z vazby nepustím. Ale vysvětlil jsem mu, že pokud vypoví úplně vše a jeho výpověď bude podpořena objektivními důkazy, určitě k tomu soud výrazně přihlédne a já sám že budu požadovat co nejmírnější trest.
Poté se Jiří K. rozhodl, že bude vypovídat a postupně nám podrobně popsal celou organizaci, její fungování, rozdělení zisku i vlastní působení ve Frankfurtu nad Mohanem a ve Wiesbadenu. K tomu nám vždy uvedl, kdo jeho doznání může potvrdit. A tak jsme vyslýchali jím označené svědky. Mezitím jsem cestou právní pomoci ve Spolkové republice Německo požadoval zajištění listinných důkazů.
S německým státním zastupitelstvím ve Frankfurtu jsem v té době dobré měl výborné kontakty, neboť se nám společně podařilo usvědčit a odsoudit kolumbijsko-italskou drogovou nadnárodní mafiánskou skupinu, která vozila čistý kokain z Kolumbie přes Polsko a Českou republiku do Spolkové republiky Německo. Na tom případu jsme společně strávili spoustu času a odvedli velký kus práce, takže v České republice byl tehdy odsouzen Kolumbijec Alonso Delgado Martinez za organizaci průvozu nejméně jednoho metráku čistého kokainu (k mému odvolání dostal u Vrchního soudu v Praze 13 let, za což jsem pak Německu dostal „metál“).
Ale zpátky k „Choceňskému heroinu“. Tehdy jsem se s šéfem frankfurtského státního zastupitelství dohodl, že nám pomohou nejen se zajištěním listinných materiálů, ale zejména s výslechy německých svědků – a pak jsme společně s několika policisty vyjeli Tranzitem do Frankfurtu nad Mohanem. Tam se podařilo výslechy svědků potvrdit výpověď Jiřího K., další svědci potvrdili jeho výpověď tady v České republice. Někteří z českých svědků využili možnosti utajit svou totožnost a vystupovat v tomto řízení pod smyšleným jménem a příjmením a s utajením podoby.
Tito svědci jsou pak i před soudem vyslýcháni z jiné místnosti, v případě organizovaného zločinu z jiné budovy přes hlasitý telefon s modulovaným hlasem. Takže by nikdo neměl zjistit, kdo vlastně vypovídá, pokud se svědek k nějaké „lstivé“ otázce obhajoby sám neprozradí.
Aby však bylo možno ověřit, že je to skutečný svědek a nikoliv nějaký „policejní herec“, soud ověří v té další budově jeho skutečnou totožnost, rovněž skutečné údaje o svědkovi jsou vedeny v zapečetěných obálkách. Náš stát moc prostředků v boji s organizovaným zločinem policistům a státním zástupcům nedává, ale tenhle institut podle § 55 odst. 2 trestního řádu se mi v několika závažných případech osvědčil.
Takže svědci se tak nebáli vypovídat (anebo se báli míň), každopádně potvrdili skutečnosti, předložené Jiřím K. Tím se podařilo prokázat celou organizaci a spočítat odhad čistého zisku z obchodu s heroinem. Při tehdejším kurzu marky ke koruně jsme se dostali na částku 50 miliónů českých korun.
U hlavního líčení všichni ostatní obžalovaní popírali tvrzení v mé obžalobě, Jiří K. na svém doznání a usvědčujících výpovědích setrval.
Soudní řízení bylo složité a náročné, nakonec však byli hlavní aktéři odsouzeni pro nejzávažnější drogový zločin, kde je v § 187 odst. 4 trestního zákona trestní sazba až na 15 let trestu odnětí svobody.
Zdeněk B. jako hlavní pachatel dostal u Krajského soudu v Hradci Králové trest odnětí svobody v trvání jedenáct a půl roku. Kurýr Jan B. dostal 8 roků kriminálu, dealer Jaroslav L. šest a půl roku atd. Jiří K., díky němuž došlo k objasnění a k usvědčení rozsáhlého drogového (východočeského) zločinu, dostal minimální trest, který bylo možno uložit, a to tři a půl roku s tím, že v té době byl stejně dlouho ve vazbě, takže byl hned propuštěn z vazby na svobodu a jeho odsouzení bylo pravomocné. Dodnes nezapomenu na jeho vděčný pohled v soudní síni. Jak jsem později zjistil, tlak na něho, aby změnil výpověď a odvolal doznání, byl obrovský. Navíc mu všichni v kriminále říkali, ať mému slibu nevěří, že jsem „svině“, „hajzl“, „podrazák“ apod.
Hlavní obžalovaní, tj. Zdeněk B. a Jan B. se odvolali, já jsem se odvolal rovněž, protože jsem požadoval tresty přísnější. Vrchní soud v Praze 22. 9. 1998 pak k mému odvolání oběma tresty zpřísnil, když Zdeněk B. dostal 13 let a Jan B. 10 let. Snad jsem tím neodradil „choceňské voliče“.

Zdroj: ANTL Miroslav. Váš hlas pro spravedlnost, bezpečnost a pořádek. Rychnov nad Kněžnou: vlastním nákladem, 2008. Neprodejné.