Kriminální případy z regionu

…Není jen státním zástupcem, kterému se případ dostane na stůl
v pohodlné kanceláři, ale podílí se na vyšetřování závažné trestné
činnosti od samého počátku, neboť vyjíždí na místa činu, pracuje
s kriminalisty, je s nimi na stopě. To vše často ve svém volném čase,
kdy jiní v témže postavení nechají věc počkat do rána.
Je proslulý tím, že pachatelům navrhuje vysoké tresty a dělá
všechno pro to, aby zrůdy, bestie, vrazi, pedofilové, drogoví baroni,
vyšli z vězení co nejpozději nebo už vůbec. Muklové mu říkají krvavej
prokurátor. Nenávidí ho. Mají z něj strach. Vysoce postavené
osoby, které by rády pro své kriminální přátele (mají je na špinavou
práci) nižší tresty, usilují o jeho diskreditaci, sesazení, fyzickou likvidaci.
Za co? Za to, že tuto společnost zbavuje, bohužel nikoli s konečnou
platností, pachatelů nejtěžších, nejpodlejších kriminálních
činů.
Obyčejní lidé Antlovi fandí. Vědí, že je tam i za ně. Je populární,
srozumitelný, jednoznačný. Obdržel řadu cen. Ne takových, co o nich
rozhodují komise v zákulisí, ale takových, o jejichž udělení hlasují
obyčejní lidé. Obyčejní lidé, kteří podvědomě ctí heslo „Podporujte
svého šerifa!“

Jan Tetřev, Střelecká revue č.7/2001

Jak už víte, pracoval jsem 22 let na státním zastupitelství, z toho
18 roků v našem východočeském regionu. Vykonával jsem dozor
nad vyšetřováním nejzávažnější násilné a mravnostní trestné činnosti,
od devadesátých let jsem se zabýval i bojem proti organizovanému
zločinu, zejména dozorem nad vyšetřováním těch
nejzávažnějších mezinárodních drogových kauz. Jak občas říkám
(například v našem, už zaniklém, televizním pořadu KRIMI Report),
za dvacet let své práce jsem poslal do kriminálu stovky lidí na celkem
tisíce let. A to (i podle ostatních) naprosto nekompromisně
a přitom spravedlivě, bez ohledu na politické vlivy i přání mocných.
Na jedné straně jsem tím získal nenávist gaunerů a nepřízeň vlivných
(včetně svých nadřízených), na druhé straně řadu ocenění
i (kupodivu) příznivých přezdívek, z nichž se nejvíce ujal „Český Cattani“,
kterou mi dal „zuřivý reportér“ Stanislav Motl již na počátku
devadesátých let.
A proto si váš (vlastně náš) „volební region“ pamatuji i z pohledu
kriminality, proti které bojuji – a chci i nadále, společně s vámi, bojovat.
Chci totiž, abychom žili v bezpečném regionu, kde vládne spravedlnost
a pořádek.
Vybral jsem pro vás několik případů, na něž si vzpomínám, i když
jich samozřejmě za tu dobu bylo podstatně více. Jako mnohaletý
vysokoškolský pedagog mám ve zvyku i poučovat, a tak jsem do
jednotlivých případů vložil i obecnější poznámky o naší trestně-
-právní legislativě a kriminalistických postupech v praxi. Snad to
nenarušilo kontinuitu vyprávění. No, to mi můžet sdělit při našich
setkáních – a doufám, že časem i během mé senátorské práce pro
vás.
Rád bych si s vámi totiž povídal o životě, o vašich zkušenostech
a problémech – a pomáhal vám. Tak jako při svých besedách s vašimi
dětmi, ale i seniory.

To není „předvolební“ heslo, ale skutečnost.
POŘÁDEK, SPRAVEDLNOST a BEZPEČNOST – vaše nová zkušenost,
můj slib – a společná budoucnost.

Miroslav Antl

 

PĚČÍN

Po letech uprchl z kriminálu a zavraždil svou bývalou
vychovatelku…

Zdeněk J. vyrůstal v neúplné rodině a protože matka na jeho
výchovu nestačila a nestarala se o něj, byl jako dítě umístěn v Dětském
výchovném ústavu v Králíkách. V 15 letech nastoupil do učebního
oboru jako mechanizátor, avšak ještě v prvním ročníku
z učiliště odešel a pracoval jako pomocný dělník, pak střídal zaměstnání
a začal krást a podvádět a páchat i další trestnou činnost. Byl
celkem šestkrát soudně trestán, naposledy v roce 1990, kdy mu byl
uložen čtyřletý trest odnětí svobody. Tenhle trest začal Zdeněk J. vykonávat
v pražském kriminále na Pankráci. Tam pracoval jako cestář
a od 27. 11. 1990 měl ředitelem povolen i pohyb mimo věznici. Druhý
den hrabal listí na ulici před kriminálem a kolem deváté hodiny ranní
z pracoviště utekl na výpadovku na Brno a odejel stopem do Jihlavy,
odkud se dostal stopem do Třebíče. Tam ukradl nezajištěné auto
tehdejšího OÚNZ, navštívil svoji bývalou manželku, které řekl, že má
přerušený trest a auto půjčené od ředitele věznice.

V té době to nebylo nic neuvěřitelného, protože všude v kriminálech
byl chaos a nepořádek, vězni se bouřili proti vedení kriminálů
a zaměstnancům, zakládali prověrkové komise a mnohdy rozhodovali
o profesní existenci příslušníků Sboru nápravné výchovy, tedy
tzv. bachařů. V českých věznicích se bouraly katry, bachaři museli
chodit neozbrojeni a v civilu, aby neprovokovali odsouzené a čekali
na verdikt prověrkových komisí, složených i z vězňů, kteří tak rozhodovali
o jejich další existenci. Tato anarchie ostatně vládla i v těch
nejtěžších věznicích, jako jsou třeba Valdice.

Vzpomínám na neuvěřitelnou příhodu, kdy jsem přijel do Valdic
sám vyslýchat jednoho dvojnásobného vraha, který tam byl v té době fyzicky napaden a stal se tak výjimečně poškozeným. Hned při příjezdu
do tohoto věhlasného kriminálu jsem (jako vždy) odevzdal pistoli.
Pak jsem ale musel čekat, až si pro mne přijde a pak mne tento
vrah sám vedl (se svazkem klíčů v ruce) přes nádvoří věznice až do
objektu, kde byli ti nejtěžší zločinci a on tam měl i kancelář. To oddělení
jsem nepoznal. Vybourané katry na celách, po chodbách volně
se pohybující vrazi a před nimi se ukrývající bachaři. Odsouzený
R. mne vedl do své kanceláře, kde mi ukázal své pracovní nástroje,
mj. i šanon s osobními spisy dozorců, o nichž měl údajně i on rozhodovat.
Nabídl mi, zda si dám vodku nebo rum, do té doby jsem si
myslel, že tam mají pouze tyto produkty, vyrobené z chleba, cukru,
popř. „magorák“ z Tarase Bulby. Když jsem odmítl a divil se, řekl mi,
že konečně nastaly lepší doby a humanizace vězeňství vše změní
a že brzy půjdou všichni domů. Pak mi ukázal celu, kde došlo k jeho
napadení, přičemž já jsem se stále rozhlížel a s obavami čekal, kdo
mi z „mých“ vrahů skočí po krku. Chodilo jich tam kolem mne dost.
Při „loučení“ mi vrah a člen prověrkové komise řekl, že kdybych cokoliv
ve Valdicích potřeboval, mám mu klidně zavolat na jeho telefonní
linku. Kupodivu, žádnou radost jsem z toho neměl…

Ale zpátky ke Zdeňkovi. Ten v ukradeném autě z Ústavu národního
zdraví probíral se svou manželkou společnou budoucnost, neboť
údajně měl dostat byt v Praze. Tím asi nemyslel útulnou pankráckou
celu, kterou krátce předtím ilegálně opustil. Od manželky odjel za
svým kamarádem.

A od něho kolem 21. hodiny přejel do Králíků, kde v autě přespal
do dalšího dne. Ráno přijel do Pěčína, kde navštívil svou bývalou vychovatelku.
Tu znal právě z doby, kdy byl jako chovanec DVÚ Králíky.
Osmapadesátiletá Magdalena H. ho pozvala k sobě do bytu na kávu,
seděli spolu přátelsky u stolu a povídali o různých věcech. Zdeněk
v jednu chvíli vstal a pohyboval se po kuchyni. Po chvíli zničehonic
paní H. udeřil malíkovou hranou ruky do zátylku, poté ji rukama rdousil
a znovu ji udeřil malíkovou hranou do ohryzku krku. Pak si navlékl
rukavice, aby nezanechal po sobě žádné otisky, v kuchyni našel
váleček na nudle a tím začal bít ležící a naříkající poškozenou do
hlavy, až se na válečku ulomila rukojeť. Vzal proto do ruky paličku na
maso a tou znovu několikrát udeřil svoji bezbrannou oběť do hlavy.
A protože paní Magdalena ještě přežívala a naříkala, vzal krejčovské
nůžky a těmi bodl ležící bezbrannou oběť do krku a několikrát i do
levé strany hrudníku, do místa pooperační rány po amputaci prsu,
čímž ji usmrtil. Zdeněk prohledal byt a odcizil peněženku s částkou
1010 Kč, kterou našel v zásuvce kuchyňského stolu. Pečlivě po sobě
otřel otisky na věcech, jichž se předtím dotkl.

Do nákupní tašky dal vražedné nástroje a hrníček, z něhož předtím
pil kávu. Poté odjel do Vamberka, tam na náměstí odhodil do odpadkového
koše rukavice a do popelnice klíč od domu zavražděné
paní. Za ukradené peníze si koupil pracovní oděv a cestou se zastavil
na Suchém Vrchu, kde se převlékl a staré montérky a tašku s vražednými
nástroji hodil na střechu stavební buňky u silnice. Odtud
odjel do domku svého kamaráda, kde byl po třech dnech policisty zadržen.

Dodnes si pamatuji na hrůznou situaci na místě činu. A také na
skvělou práci rychnovských a východočeských policistů. Těm rychnovským
tehdy poprvé velel pan plk. JUDr. Zdeněk Hlaváček, alespoň
tam jsem se s ním poprvé potkal – a od té doby ho znovu a znovu
obdivoval jako precizního profesionála, neúplatného policistu a výborného
velitele. Ale i jako člověka – a jako vynikajícího běžkaře, což
dokážu jako „Novoměšťák“ (tedy z Nového Města na Moravě) ocenit.
Krajský výjezd už tehdy řídil pan JUDr. Ladislav Pavlíček, rovněž
„legendární velitel“. Obrovitý podplukovník, cca 145 kilogramů živé
váhy, co kilogram, to jeden stupeň IQ. S ním jsem jezdil po několik
let na ty nejzávažnější (ale i další) policejní výjezdy, na vraždy. Z těch
nejznámějších to byl případ „Sečské traverzy“, ale i popravy bílých
koní, otřesnou vraždu 17 leté studentky v Harrachově romským psychopatickým
vrahem apod. O některých vraždách se zmiňuji ve svých
knížkách Gaunery nemám rád, Jak na gaunery 1 a Jak na gaunery 2…
Se skromností mně vlastní jsme tam byli ve vrcholné sestavě.

Vrah Zdeněk se nám k hrůznému činu doznal. Mimo jiné uvedl, že
útěk ani vraždu nijak nepřipravoval, vše se vyvinulo náhodně, když se ráno rozhodl odjet za manželkou, aby ji přemluvil ke společnému
soužití. Při hovoru s ní ho prý napadlo, že navštíví bývalou vychovatelku,
aby jeho manželku vzala k sobě. Rovněž krádež auta byla
náhodná, neboť objevil auto s klíčky v zapalování. No, a pak už nám
podrobně vylíčil vše, co se v těch dnech událo a detailně popsal
i svou vražednou návštěvu své bývalé vychovatelky. Popsal i způsob
napadení, surové fyzické útoky vůči ní. Uváděl, že po prvním útoku
paní ještě žila, naříkala, svíjela se bolestí, a proto bral do ruky, co
bylo v kuchyni a bil do jejího těla. Pak prý seděl na verandě, protože
stále slyšel její naříkání z kuchyně, vzal ze zásuvky krejčovské nůžky.
Do ok nůžek navlékl prsty a dvakrát nebo třikrát bodl bezbrannou
oběť do místa, kde měla nádor. Při svém výslechu vrah tvrdil, že poškozená
jej jako vychovatelka v dětství šikanovala, stejně tak i ostatní
chovance, na což si vzpomněl ve chvíli, kdy odmítla jeho žádost
o pomoc. Celé jednání nejenže doznal, ale vše nám podrobně ukázal
i na místě činu, tj. v pěčínském domku, kde znázornil i svůj pohyb
po domě a podrobně předvedl i svůj útok na bývalou vychovatelku.
To jsou ty chvíle, kdy se vám vrací situace při ohledání mrtvoly –
a navíc máte před sebou vraha a musíte s ním korektně komunikovat.
Podle jeho popisu policisté objevili i odhozené věci, vše co popisoval
zcela souhlasilo s tím, co jsme objevili při ohledání místa činu
i při následné soudní pitvě, na kterou jsem šel, abych měl přehled
o celkové situaci i o tom, zda důkazy vzájemně souhlasí, popř. se doplňují.
Z dalších důkazů lze ještě uvést závěry znalců-psychiatrů, kteří
při vyšetření pachatele zjistili, že má poruchu osobnosti a tedy tzv.
sníženou příčetnost. Společně s psychologem se mj. shodli na tom,
že odsouzený vraždu neplánoval a zareagoval až na odmítnutí pomoci
ze strany paní H.

Vzhledem k tomu a zejména s ohledem na úplné a podrobné doznání,
které je významnou polehčující okolností, byl Zdeněk J. odsouzen
v říjnu 1991 Krajským soudem v Hradci Králové k trestu
odnětí svobody v trvání 14 roků do III. NVS a na doporučení znalců
mu bylo uloženo i ochranné léčení psychiatrické. To byl trest za útěk
z kriminálu, odcizení auta, respektive jeho neoprávněné užívání, a za
vraždu, kdy soud přihlédl k tomu, že spáchal více trestných činů a byl
recidivistou.

U nás se trestní sazby nesčítají (jako například v USA), takže trest
byl vyměřen při horní hranici trestní sazby za nejzávažnější delikt,
která byla v daném případě, tj. vraždy, patnáctiletá. Pokud by se mu
prokázalo, že šlo o vraždu loupežnou, tj. že pohnutkou k útoku byla
snaha oběť okrást, byla by trestní sazba 12 až 15 roků, ale dalo by se
uvažovat i o trestu výjimečném. V daném případě však k takovému
trestu podmínky nebyly. Jinak jsem vždy u loupežných vražd, páchaných
zejména na starých osaměle žijících a prakticky bezbranných
lidech prosazoval vždy trest výjimečný – a pokud ho vrah nedostal
u soudu „nalézacího“, tedy krajského, tak jsem se vždy odvolával
a požadoval trest přísnější.

 

MOKRÉ

Zavraždil tatínka a zabetonoval ho pod vanou

Mladistvý Petr Š., v té době šestnáctiletý, žil od poloviny roku 1990 ve
společném domě se svým jednačtyřicetiletým otcem, svou sestrou,
babičkou a s tetou v obci Mokré na okrese Rychnov nad Kněžnou.
Poměry v této rodině byly neurovnané, otec svého syna často fyzicky
napadal, nadával mu a bil ho. V polovině prosince 1991 se Petr Š.
vloupal se svým nezletilým kamarádem do domu svého souseda, za
což byl trestně stíhán jako mladistvý. Dva dny před Štědrým dnem
roku 1991 se s jiným svým kamarádem opil, po odchodu kamaráda
z bytu v ranních hodinách začal uklízet svůj pokoj.

To ráno v osm hodin přišel do tohoto pokoje jeho otec a začal mu
nadávat, že je zloděj, a dokonce mu prý i vyhrožoval, že ho zabije.
Tak se mladistvý rozhodl, že tátu pobodá nožem, šel do kuchyně, kde
vzal dva velké kuchyňské nože a schoval si je za tepláky. Když viděl,
že se otec sklání u skříňky, napadl zezadu otce menším nožem (s čepelí
15 cm dlouhou) a několikrát ho bodl do zad a nůž nechal za bodnutý pod levou lopatkou. Otec se otočil k němu, načež ho syn
Petr druhým velkým nožem (s čepelí dlouhou 19 cm) bodl dvakrát do
hrudníku a pořezal ho na krku. Otec se těmto útokům bránil, a tak
měl pořezané i ruce. Poté mladistvý vrah vyběhl z místnosti, po cestě
potkal svou tetu, které řekl, že se nic nestalo a místnost uzamkl. Odjel
za družkou svého otce do Opočna, přitom si všiml, že má řeznou ránu
na ruce, tak se u ní vymluvil na to, že se pořezal při přípravě krmení
pro prase. Od ní se vrátil domů do místnosti, kde ležela mrtvola jeho
tatínka, přehodil přes mrtvého deku, přibalil k němu i jeho berle
a přetáhl mrtvolu do přístavku u domu. Až do 30. prosince se choval
přirozeně, ale ostatní se po mrtvém začali shánět a rozhodli se nahlásit
nepřítomnost policistům. Proto se mladistvý rozhodl mrtvolu
ukrýt, a tak začal otce zabetonovávat pod žlab s vanou v přístěnku.
Večer však přišla do přístavku teta a poté i sestra mladistvého vraha
a ta poznala podle trčících nohou svého tatínka. A tím došlo k odhalení
vraždy.

My jsme pak na místě a v Rychnově nad Kněžnou na policejním
ředitelství strávili Silvestra, neboť se provádělo ohledání místa i těla
mrtvého, podrobný výslech mladistvého a další zásadní úkony. Mladistvý
vrah Petr se k činu doznal i při mém výslechu, uváděl však, že
si přesně nepamatuje, jak ke všemu došlo, věděl, že ho otec napadal
a vyhrožoval mu smrtí, a tak ho několikrát bodl. V další výpovědi
v průběhu vyšetřování už uváděl, že na něj otec zaútočil i nožem, ale
naštěstí prý upadl, tudíž se mu podařilo ubránit, přičemž došlo ke
smrti jeho otce. Z vraždy tak, jak je popsána, byl usvědčen ostatními
důkazy, zejména soudnělékařskou expertizou, když při soudní pitvě
znalci zjistili na těle mrtvého celkem devět bodnořezných ran, mechanismus
útoku svědčil pro první verzi obviněného a situaci na
místě činu. Pachatel nám odmítal provést rekonstrukci vraždy a ostatní
úkony a u soudu se dokonce snažil vinu shodit na svou tetu,
které předtím poslal z vazby dopis s podrobnou instruktáží, jak má
vypovídat v jeho prospěch. Naproti tomu bylo prokázáno, že jeho
otec často pil, opilý byl ostatně i tehdy v době napadení, byl opakovaně
odsouzen za násilnou trestnou činnost, mj. i pro útoky na svého
syna Petra. Pokud jde o mladistvého Petra, zjistili jsme, že on byl po
rozvodu svých rodičů ve svých osmi letech umístěn do Dětského diagnostického
ústavu v Hradci Králové, a to pro údajné týrání otcem,
záškoláctví a výchovné problémy. Odtud byl propuštěn dva roky před
touto vraždou. Byl i opakovaně léčen v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově
Brodě, vychodil Zvláštní školu internátní v Jetenicích, resp.
v Kostelci nad Orlicí. Z dnešního pohledu šlo o typické domácí násilí.

Mladistvý otcovrah byl ale znaleckým psychiatrickým vyšetřením
v průběhu dokazování (a později i soudem) uznán plně příčetným.
Krajský soud v Hradci Králové mu po ročním dokazování jako mladistvému
uložil trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, zařa –
zením pro výkon trestu do kriminálu pro mladistvé. Zohlednil tak
i skutečnost, že na svého otce zaútočil zákeřně zezadu. Na druhé
straně přihlédl k tomu, že nebyl soudně trestán, ale i k obtížné situaci
v rodině, tj. že šlo o týraného mladíka.

Ten trest byl vyměřen při samé horní hranici „základní“ trestní
sazby, která je u mladistvých maximálně pětiletá. Pro případný „výjimečný
trest“ (v sazbě 5 až 10 roků) v daném případě podmínky
splněny nebyly. K tomu je asi dobré dodat, že trestní opatření odnětí
svobody v maximální (výjimečné) výměře ani dnes nesmí přesáhnout
desetiletou sazbu, takže žádný mladistvý pachatel (ani mnohonásobný
vrah) nesmí dostat více než těch deset let…

 

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU – ANENSKÁ STUDÁNKA

Komplikovaná poprava bílého koně a jeho nález houbařem

Vraždy bílých koní – fenomén počátku devadesátých let minulého
století. Počátkem devadesátých let, vlastně už od roku 1990, začaly
skupiny „podnikatelů“, zejména romského původu, s tzv. fakturačními
podvody, kdy si na svůj živnostenský list objednávaly kamiony
se zbožím, faktury za ně nezaplatily, zboží rozprodaly za nižší ceny a obohatily se o miliony. Po čase pachatelé zjistili, že pak jdou policisté
logicky přímo po nich, a tak vymysleli způsob, jak dělat tyto
podvody prostřednictvím tzv. bílých koní, tj. netrestaných („bílých“)
českých občanů s čistým trestním rejstříkem, kteří splňují veškeré
požadavky pro živnostenské oprávnění. Těmto lidem vždy pomohli
zajistit živnostenský list a na ten pak začali odebírat různé zboží tak,
že zboží ihned po dodání rozprodali pod cenou, fakturu samozřejmě
neuhradili a vydělali tak na jednom kamionu kolem pěti milionu
korun. Tomu, na koho zboží objednali, zaplatili nějakou finanční
částku, třeba dvacet nebo padesát tisíc korun. Policisté se však samozřejmě
sháněli po „fakturantech“. Podvodníci dostali strach, že by
je tito při výslechu usvědčili. Proto je začali ukrývat na různých místech
po republice, ale i v zahraničí. Stávalo se ale, že se některý z takových
fakturantů vrátil po čase i z daleké ciziny, takže ho měli zase
„na krku“. Rozhodli se proto tyto „bílé koně“ (jak se mezitím začalo
fakturantům říkat) likvidovat. A tak docházelo k (lépe či hůře) plánovaným
vraždám těchto lidí, kdy nám v jednom období, kdy se začaly
objevovat první mrtvoly fakturantů, bylo pohřešováno jen ve
Východočeském regionu desetitisíce osob. Prakticky šlo o organizované
popravy lidí, kteří nic netušili…

A podobně tomu bylo i v případě z Rychnovska:

Manželé Václav (32) a Františka (36) T. si v letních měsících 1992 vyhlédli
v Choustníkově Hradišti pětačtyřicetiletého Milana V. a přesvědčili
ho k tomu, aby si nechal vystavit živnostenský list s předmětem
podnikání „obchodní činnost – nákup a prodej potravinářského,
spotřebního, průmyslového zboží a stánkový prodej“, s tím, že budou
společně podnikat. Jmenovaného ubytovali u sebe v domě v Lukavici
na okrese Rychnov nad Kněžnou. Poté Václav T. na živnostenský list
prováděl odběry zboží, přičemž faktury nehradil. Časem dostal Václav
T. strach, aby ho Milan V. neusvědčil z této činnosti, zvláště když po
něm začala pátrat policie. Proto ho ubytovávali na různých místech
(jako např. v hotelu Holub v Opočně, v hotelu Havel v Rychnově nad
Kněžnou, a Agrohotelu Strom v Dlouhé Vsi, na podnikové ubytovně
ZVÚ v Hradci Králové aj.). Zjistili rovněž, že Milan V. v opilosti moc mluví,
a tak ho nechali hlídat dalším bílým koněm, který byl poslušnější. Po posledním
odběru zboží od českolipské společnosti se Václav T. rozhodl
Milana V. usmrtit podáním jedu. V Hradci Králové tedy koupil od neznámého
muže látku, kterou považoval za jed.

V lednu 1993 vyzvedli manželé Milana V. v hotelu Havel, kde byl .
ubytován a všichni šli na taneční zábavu. Tam Václav T. nasypal Milanu
V. neznámou látku do piva a čekal, až údajný jed začne účinkovat.
Milan V. však nijak nereagoval a vesele popíjel dál. Václav T.
se tedy rozhodl Milana V. usmrtit jiným způsobem. Společně se svým
patnáctiletým synem Danem a dalším jejich známým Marcelem B.
vzali Milana V. na projížďku svým autem VAZ 1500. Vyrazili z Rychnova
nad Kněžnou směrem na Vamberk. U skládky Václav T. zastavil
s tím, že auto má poruchu. Všichni proto vystoupili, Václav T.
zaútočil na Milana V. tomfou, udeřil ho silně do hlavy. Milan V. však
začal utíkat. Dan a Marcel ho však dostihli a srazili na zem. Václav T.
ho opakovaně tomfou silně tloukl do hlavy, až do bezvědomí. Pak ho
spoutali a hodili do kufru auta. S tělem bezvládného a bezbranného
Milana V. v zavazadlovém prostoru odjeli zpět do Rychnova nad
Kněžnou, kde Dan vystoupil z auta. Ostatní pak odjeli autem pryč.
Mezitím se Milan V. cestou probral a bouchal do kapoty. Museli tudíž
zastavit a Václav T. udeřil Milana V. stejnou tomfou do hlavy. Tělo
spoutaného Milana odvezli do lesního porostu u Anenské studánky,
kde ho vytáhli z kufru auta a Václav T. ho ještě pro jistotu několikrát
udeřil tomfou do hlavy. Mrtvolu pak zaházeli větvemi stromů.

Asi po šesti týdnech se na místo vrátil Václav T. se svým synem
Danem V. a tělo položili do vyhloubené jámy a završili zeminou. Tělo
bylo objeveno koncem srpna náhodnými houbaři, kdy jeden z nich
se s mrtvým přetahoval o velkého hřiba, který tam mezitím vyrostl.
Tělo bylo později identifikováno a složitým pátráním a usilovným šetřením
došli východočeští kriminalisté až k manželům T., kteří byli
rovněž podezřelí z podvodů. Nutno poznamenat, že šetření bylo skutečně
náročné a nebýt doslova mravenčí práce všech specializovaných
východočeských a rychnovských policistů, nikdy by pachatelé nebyli dopadeni a potrestáni. Rovněž vyšetřování a celé dokazování
nejen v přípravném řízení, ale i před soudem, což trvalo celé několik
let. Václav T. nám při výslechu vše zcela doznal a ukázal nám kdy,
kde a jak došlo k útokům a kde tělo nechali a zasypali. Později však
začal tvrdit, že on Milana V. tomfou neubil, když měl poraněnou
ruku, což mu bylo vyvráceno. Františka T. popřela vše, a to včetně
podvodů. Marcel B. nejprve vše podrobně doznal, po poradě
s novým obhájcem už vše popíral. Syn manželů T., Dan V., vše zcela
doznal.

U Krajského soudu v Hradci Králové po vyčerpávajícím dokazování
dostal v srpnu 1997 Václav T. výjimečný trest odnětí svobody
ve výměře 18 roků, a to za tzv. kvalifikovanou vraždu, spáchanou
v úmyslu zakrýt předchozí trestné činy podvodu. Jeho manželka
Františka dostala za vraždu 15 let. Václavu T. byl v prosinci rozsudkem
Vrchního osudu v Praze výjimečný trest snížen na 14 roků,
Františka T. byla tímto odvolacím soudem zcela zproštěna viny.
I proto (ačkoliv jsem byl přesvědčen o její vině) vám vyprávím příběh
toliko o vrahu Václavovi. Oba mladí pachatelé pak dostali čtyřleté
tresty, které jim byly vrchním soudem v březnu 1998 sníženy na
tříleté.

Co k tomu dodat…? Tímto výrokem odvolacího soudu jsme byli
rozčarováni. Tresty vůbec neodpovídaly povaze a způsobu spáchání
vraždy, resp. popravy, ani zavrženíhodné pohnutce – a už vůbec nepůsobily
preventivně, to je tak, aby odstrašily ostatní od páchání
těchto odporných promyšlených poprav, kterých v našem Východočeském
kraji bylo v těch letech až příliš.

 

ROKYTNICE V ORLICKÝCH HORÁCH

Lest zachránila manželce život

Pětatřicetiletý Stanislav K. žil se svou osmadvacetiletou manželkou
Vlastou a jejich syny ve společné domácnosti v Rokytnici v Orlických
horách. V té době neměl dobrou pověst a pro rodinné hádky byl opakovaně
projednáván (a to i pro násilí v rodině) MÚ v Rokytnici
v Orlických horách. Na podzim roku 1994 měl navíc i problémy
v podnikání. A jak sám později uváděl, byl přesvědčen, že je mu manželka
nevěrná s jeho spolupracovníkem a měl strach, že ho jeho
manželka s dětmi opustí a přestěhuje se ke svému milenci. Odmítala
s ním mít intimní kontakt a ten také odmítla i kritického večera. Proto
se rozhodl svou manželku zabít a pak spáchat sebevraždu.

Počkal večer, až jeho manželka usne, napsal sedm dopisů (své
matce, tchyni, milenci své manželky, jeho matce aj., včetně Policie
ČR a TV Nova). V těchto dopisech popsal svůj úmysl manželku zabít
i důvody, proč to chce udělat. Kolem čtvrté hodiny ranní, dne 28. 11.
1994, vzal velký ostrý lovecký nůž, který měl uschován pod svým polštářem,
přistoupil ke spící manželce a bodl ji nožem do právé poloviny
hrudníku. Ta se probudila a prosila ho, ať jí přivolá pomoc, že
nechce zemřít. Stanislav K. tedy odešel z bytu, ale pomoc nehledal.
Protože lékař nepřijel, poslala ho těžce zraněná manželka znovu pro
lékařskou pomoc. On opět předstíral, že jde z bytu pro pomoc, ale nikoho
nepřivolal…

Vypravil děti do školy a zůstal se svou manželkou sám v bytě. V tu
chvíli jeho manželka (konečně) pochopila, že ji její manžel chce zabít
a požádala ho, ať jí ještě jde koupit cigarety. Po jeho odchodu rychle
požádala o pomoc souseda, ten okamžitě zavolal policisty a rychlou
záchrannou službu, která převezla těžce zraněnou poškozenou ke
specializovanému lékařskému zákroku. A tak se podařilo oběť zachránit.
Mezitím policisté Stanislava zadrželi při jeho návratu domů,
kdy již předtím odeslal pět dopisů se svým doznáním k vraždě. Stanislav
K. byl odsouzen za pokus trestného činu vraždy k trestu odnětí
svobody v trvání deseti roků do věznice se zvýšenou ostrahou.
Šlo o trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby, kdy
soudci přihlédli k tomu, že se pachatel ihned k činu přiznal, nebyl do
té doby soudně trestán a že šlo o vražedný pokus bez jeho dokonání.
Dnes se jen můžeme domnívat, jak by vše dopadlo, kdyby poškozená
nepoužila lsti, aby se zbavila svého manžela a sama si přivolala pomoc. Tento případ není typickou „domácí zabijačkou“, jak
cynicky říkáme vraždám v domácnosti, převážně mezi manželi, či
mezi druhem a družkou, eventuálně i milenci. Zažil jsem opravdu desítky
těchto „rodinných vražd“, které skončily hůře než výše popsaný
příběh.

 

ORLICKÉ ZÁHOŘÍ

Hajný skolil provokující manželku a milence

Například občané z Orlického Záhoří určitě nezapomenou na případ
dvojnásobné vraždy. Manžel, který byl tamním hajným, bydlel v hájovně
se svou mladou ženou a dvěma malými dětmi. Byl i vzorným
milujícím otcem a manželem. Proto ho psychicky ničilo, když zjistil, že
mu manželka zahýbá s podstatně starším mužem. Sžíralo ho to po
mnoho měsíců, opakovaně svou ženu prosil, aby ho neopouštěla, že
jí odpustí i její nevěru.

Vše vyvrcholilo jednoho dne, kdy přišel do hájenky a našel tam
svou nevěrnou ženu s jejím (pra)milencem. Viděl, že manželka si balí
své věci a chystá se ho opustit a odstěhovat se k milenci. Ten se mu
začal vysmívat a mj. mu řekl, že ho manželka skutečně definitivně
opouští, že je jasné, že děti dostane ona a že když řekne, že hajný na
něj vytáhl kulovnici, tak mu seberou i hájenku a práci. Tím vlastně
vyjmenoval všechny tři největší životní lásky hajného – a ten, vystresován,
skutečně automaticky vytáhl „dvojku“, zastřelil milence-provokatéra
a druhou ranou zastřelil i utíkající manželku. Pak znovu nabil,
přiložil si pušku k dolní čelisti a tu si ustřelil. Naštěstí však přežil.
V průběhu vazby mu na brněnské plastické chirurgii obličej „spravili“.

Potkal jsem se s ním u soudu, kam mu přišli fandit jeho spoluobčané
z Orlického Záhoří a z okolí. I vězeňští příslušníci eskorty se za
něj u mne přimlouvali s tím, že tak hodného, slušného a nešťastného
člověka nepotkali. Prý dokonce výchovně působil na své spoluvězněvrahy,
kteří ho litovali a vedle něj se začali chovat slušněji. Vím, že
jsem byl pro ně tvrdým a nekompromisním žalobcem, přimlouvat se
však nemuseli. Ten případ byl skutečně zcela výjimečný. Obžalovaný
byl skutečně nešťastník, kterého k činu dohnala sužující situace, do
níž ho vehnali jeho budoucí oběti. Navíc ho poškozený k činu ještě
vyprovokoval. Na druhé straně šlo o dvojnásobnou vraždu – a obžalovaný
se nalézal v trestní sazbě od 12 do 15, popř. i 25 let. Soud na
můj návrh přihlédl k tíživé osobní situaci hajného a ke skutečnosti,
že si ji nezavinil sám, k dalším významným polehčujícím okolnostem
– a uložil mu trest při dolní hranici trestní sazby. Navíc ho zařadil do
nejmírnějšího typu věznice. S rozsudkem jsem souhlasil a tudíž se
stal pravomocným. Pokud vím, tak hajný A. se už vrátil – a snad je
znovu i hajným, i když jinde… .

K tragickým případům rodinných tragedií jsem se vyjádřil ve své první
knížce „Gaunery nemám rád!“, ale zejména v loňské publikaci „Miroslav
Antl radí, jak na gaunery“ (Prostor, Praha 2007), kde na str.
43–45 mj. uvádím:

„Nebezpečné vyhrožování se, bohužel, stále více objevuje nejen
mezi kriminálními ‚živly‘ a recidivisty. Může se dotýkat každého
z nás. Vyskytuje se i v rodinném prostředí. A mnohdy může skončit
velmi špatně.

Stává se často například, že manžel (i bývalý či druh) vyhrožuje po
příchodu z restaurace v podnapilém stavu, třeba i v průběhu hádky,
usmrcením, přičemž si bere do ruky nůž, ale zatím ještě nezaútočí. Už
tady ale může jít o trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti
jednotlivci (§ 197a TrZ) nebo o vydírání či týrání osoby žijící ve společném
bytě či domě.

Většinou žena nic nenahlásí anebo agresivní pachatel skončí
v protialkoholní záchytné stanici či v cele předběžného zadržení
a další den se vrací domů. Vzpomínám (a bohužel se mi stále vrací)
na jeden z nejotřesnějších případů. V květnu roku 1993 v Hradci Králové
v Plotištích již rozvedený manžel, Pavel Peca, v podnapilém stavu
ze žárlivosti sekerou napadl a usmrtil mnohočetnými sečnými údery
svou bývalou manželku a jejich devatenáctiletou dceru Petru.

Pak napsal doznání a přes hodinu čekal na příchod své čtrnáctileté
dcery Radky, přičemž byl rozhodnut ji rovněž zavraždit. Nechal
ji projít bytem, kde uviděla brutálně usmrcené své nejbližší a chtěla
utéci. ‚Otec‘ i ji však sekerou ubil k smrti. Pak sedl zpátky k rozepsanému
dopisu a dopsal: ‚Nyní se mi trochu klepou ruce, zabil jsem
i druhou dcerušku, Radunku. Byl jsem se nyní vyzvracet. Už to není
ono. Mám toho dost.‘

Pak se podle svého tvrzení chtěl zabít tím, že se chtěl oběsit, ale neoběsil
se, šel se prý utopit k Labi, ale uvědomil si, že umí plavat, chtěl se
údajně i vrhnout pod vlak, ale skončil v hospodě, kde svůj čin zapíjel…

Dodnes mám před očima situaci na místě činu – dvě dívky a jedna
žena, jejichž rozsekané krvavé mrtvoly byly poházené kopretinami.

Za svůj čin dostal Peca k mému odvolání doživotní trest odnětí
svobody – namísto původních pětadvaceti let odnětí svobody.

Ostatně i pětinásobný královéhradecký vrah Vladimír Lulek, který
v roce 1986 ubodal doma nezletilé děti a svoji manželku a pobodal
ještě sousedku, která se mu snažila v útocích zabránit, začínal vyhrožováním.
Všem členům své rodiny zasadil velký počet bodnořezných
ran a usmrtil je na místě. V minulosti své manželce (s nožem
v ruce) vyhrožoval usmrcením. Dostal trest smrti – a šlo o poslední
popravu v ČR (2. 2. 1989). Vražedných útoků v domácnosti jsem, bohužel,
viděl desítky…“.

K některým, naštěstí ne tak šíleným a krvavým případům, resp.
masovým vraždám z našeho regionu, se dostaneme později v dalších
příbězích.

 

UHŘÍNOV

Kvůli autu uškrtil mladou ženu

Vztah k našemu regionu má, bohužel, i další chladnokrevný vrah.

Miroslav P., jako i někteří předchozí pachatelé vražd, zčásti
vyrůstal v dětském domově, když jeho matka na jeho výchovu nestačila.
V sedmnácti letech byl z dětského výchovného ústavu propuštěn.
Naposledy pracoval u firmy HAVEX–eko s.r.o., kde s ním rozvázali
pracovní poměr pro absence. Na okrese Rychnov nad Kněžnou
se dopustil i své první trestné činnosti – krádeže. V dubnu roku 1995,
v němž se odehrál tento hrůzný případ, žil jednadvacetiletý Miroslav
P. se svou družkou v Třebechovicích pod Orebem. Oba byli
v tíživé sociální situaci, Miroslav P. měl navíc dluhy, které nedokázal
splácet.

Dne 25. 4. 1995 odjel do Hradce Králové a chodil po Žižkově (dnes
Velkém) náměstí. Tam na parkovišti spatřil jemu neznámou krásnou
atraktivní třiatřicetiletou ženu. Byla to Jarmila K., která přicházela ke
svému Renaultu Clio. Tato si dálkovým centrálním ovládáním auto
odemkla, čehož využil Miroslav P., a rychle k ní usedl na sedadlo spolujezdce.
Pak ji donutil, aby ho odvezla z Hradce Králové pryč s tím,
že potřebuje odvézt do Třebechovic pod Orebem. Obviněný ji ukazoval
trasu a tak ji dovedl až na křižovatku do Uhřínova (pod Dešt –
nou) v okrese Rychnov nad Kněžnou. Již cestou si přesedl za jízdy na
sedadlo za ni. Na uvedeném místě Jarmile K. přikázal, aby zastavila
a vystoupila z auta. Ta si sebou vzala i svou kabelku. Miroslav P. se
domníval, že v kabelce jsou peníze a tak se jí snažil kabelku vytrhnout.
Poté chytil rukama Jarmilu K. pod krkem a intenzivním rdoušením
ji na místě usmrtil. Její mrtvolu položil do auta a zavezl ji do
lesního porostu v katastru Uhřínova. Tam její tělo ukryl pod větve jehličnatých
stromů a odjel pryč. Několik dní auto, patřící leasingové
firmě, užíval a pak ho prodal jednomu muži. Spolu sepsali kupní
smlouvu, kterou antidatovali, přičemž vrah v ní uvedl fiktivní jméno.

Po intenzivním policejním pátrání bylo auto zajištěno a po výpovědi
nového majitele se policisté dostali až k vrahovi. Ten opakovaně doznal
vraždu i odcizení auta s tím, že byl ve svízelné finanční
situaci. Nakreslil i plánek cesty, kudy tehdy jeli, popsal místo, kde mladou
ženu napadl, usmrtil a poté i ukryl. Svoje podrobné doznání nám
zdokumentoval při rekonstrukci celého případu a uvedl i další podrobnosti,
které nemohl znát nikdo jiný než pachatel. I v další své výpovědi
doznání potvrdil a zopakoval, přičemž u toho byl vždy jeho obhájce. Po deseti dnech však výpovědi zcela změnil a začal tvrdit,
že ho neznámý muž, od něhož on chtěl koupit Renault Clio, odvezl na
místo činu, kde mu prý podrobně vyprávěl, jak zabil tu ženu. Tam prý
donutil „našeho“ vraha, aby mrtvolu ukryl v lesním porostu. Tím se
snažil vysvětlit, proč v předchozím doznání a při rekonstrukci znal podrobnosti
o usmrcení poškozené, ale i veškeré další detaily. Protože
předtím uváděl i obsah rozhovoru s jemu neznámou ženou při jízdě
autem, kdy se bavili i o její malé dceři, tvrdil posléze, že o dceři poškozené
se dozvěděl z novin. Psychiatrům se při vyšetření zmínil, že
doznání odvolal a změnil výpovědi proto, že mu to poradil jeho obhájce.
Psychiatři a psycholog posoudili vrahovu osobnost jako psychopatickou
s tím, že jeho převýchova bude obtížná. My jsme veškeré
lži pachatele vyvrátili již v průběhu vyšetřování a zcela jednoznačně
prokázali, že ten hrůzný čin spáchal právě on – a nikdo další.

Proto vrah Miroslav P. skončil před Krajským soudem v Hradci
Králové a dne 17. 11. 1995 byl odsouzen pro trestný čin vraždy spáchaný
ze ziskuchtivosti a proto, aby si usnadnil další trestný čin –
krádež auta. Soud mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání
osmnácti roků do nejpřísnější věznice. I přes jeho poměrně nízký věk
jsme přihlédli ke zvlášť zavrženíhodné pohnutce, svědčící o jeho morální
zvrhlosti, jeho bezcitnosti, bezohlednému sobectví a naprosté
neúctě k lidskému životu. Vrchní soud v Praze pak dne 14. 3. 1996
jeho odvolání zamítl.

 

ZÁHORNICE

Zlikvidoval rodinného agresora

Pamatuji si také na noční policejní výjezd jedné říjnové neděle roku
1999 do obce Záhornice v okrese Rychnov nad Kněžnou, kde byla
nahlášena vražda.

Považuji za vhodné učinit několik srozumitelných poznámek k takovým
výjezdům. Svolává je vždy velící důstojník policejní správy
v kraji, který má v tu chvíli dosažitelnost, resp. pohotovost, a to prostřednictvím
operačního střediska. Výjezdu se, kromě na tyto případy
specializovaných policistů, tj. vyšetřovatelů a kriminalistů, účastní
i policejní technik či technici, tj. kriminalističtí experti, kteří dokumentují
a zajišťují nalezené stopy na místě činu. Této výjezdové skupině
se zpravidla říká „mordparta“. Policisté také vždy na místo
dopraví znalce, soudního lékaře, který provede ohledání těla mrtvého.
Na místo činu jsem za své praxe takřka vždy vyjížděl i já (jako státní
zástupce). Pokud jde o činnost na místě činu, měl by ji řídit velící
důstojník. Na místo samotné, tj. k ohledání, jde zejména kriminalistický
expert, dále policejní orgán – vyšetřovatel, soudní lékař, popř.
i státní zástupce. Kriminalistický expert situaci na místě natáčí na
videokameru, kdy videozáznam je naprosto nepostradatelný pro
dokumentaci situace, ale i pro její pozdější vyhodnocení, včetně
shlédnutí zajištěných stop. Tento technik jde jako první, vše točí
a komentuje, fotoaparát používá na detaily stop apod. Teprve potom
probíhá ohledání těla mrtvé(ho), přičemž soudní lékař provádí zevní
prohlídku mrtvoly a průběh ohledání diktuje do mikrofonu kamery,
případně do diktafonu, který mu drží u hlavy policista. Pak je mrtvola
převážena do Ústavu soudního lékařství, kde je provedena dvěma
soudními znalci soudní pitva. I její průběh je nahráván na záznamové
zařízení, aby tak později znalci mohli vyplnit protokol o pitvě
mrtvé(ho) a zejména podat podrobný znalecký posudek. K tomu se
vrátím u příběhu jiného. Kriminalistické stopy (biologické, daktyloskopické,
trasologické, mechanoskopické a další) zajišťují technici,
resp. kriminalističtí experti, kteří rovněž jezdí ve výjezdové skupině
podle služby – maximálně dva, zajišťují veškeré stopy a ty pak vyhodnocují
ostatní na svém pracovišti kriminalistické techniky i další
experti, dle své konkrétní specializace. Jiní policisté se na místě buď
účastní těchto zajišťovacích úkonů, nebo už provádějí šetření v terénu
– zjišťování informací o mrtvém, o pachateli, o jejich vztahu,
jejich posledním výskytu, pohybu apod. Další policisté-dokumentaristé
(dříve vyšetřovatelé) provádějí procesní úkony, které začínají
tvořit vyšetřovací spis. V tom všem jim samozřejmě pomáhá i vedení příslušné okresní policie s jejich specialisty, ale i pořádkovými policisty.
Zkrátka v podmínkách východočeské policie šlo vždy o precizně
organizovanou práci, kdy pachatelé neměli šanci uniknout,
a tak v tom dlouhém období, kdy jsem působil na Krajském státním
zastupitelství v Hradci Králové, byla objasněnost vražd a podobných
nejzávažnějších násilných činů takřka stoprocentní, a jak někdy provokativně
dodávám, někdy i stodvacetiprocentní… A pokud jde
o Rychnovsko, tam vždy byla práce těchto policejních složek na vynikající
úrovni, a to i zásluhou současného pana okresního policejního
ředitele, s nímž jsem se opakovaně setkal při řešení těch
nejzávažnějších případů, o nichž vám teď vyprávím. Zřejmě i proto
byl ve vašem okrese relativní klid. Podstatně divočejší je situace
v sousedních regionech Pardubického kraje, zejména na Pardubicku
a Ústeckoorlicku. Holicko a Choceňsko je v kriminalitě na tom ještě
relativně dobře.

Ale zpátky k případu z 10. 10. 1999. Přijeli jsme do obce Záhornice,
kde v domku na zemi ležel doslova ubitý čtyřicetiletý muž. Šlo
o mrtvého agresora, který dlouhodobě napadal svou družku a její
syny, u nichž žil. Svou družku dokonce i bil. Podobně tomu bylo i kritického
večera, kdy zaútočil nejprve na ni a pak napadl i její syny,
kteří jí přispěchali na pomoc. Jednoho ze synů zasáhl tak, že tento
upadl na zem a poté do bezvědomí. Útočník stále vykřikoval, že je
všechny zabije a domek zapálí. Jan G. v domnění, že útočník mu zabil
bratra, na opilého agresora sám zaútočil, přičemž k útoku použil kovové
krbové nářadí, srazil ho na zem a dále jej bil tímto nářadím do
hlavy a nakonec ležícího agresora uškrtil. Případ byl zajímavý zejména
právně, kdy znalci-psychiatři řekli, že podezřelý z vraždy se nacházel
v několika fázích, resp. stadiích. V době, kdy napadl druha
své matky krbovým nářadím, jednal v tzv. zmenšené nepříčetnosti,
v závěrečné fázi svého útoku již byl zcela nepříčetný, protože jeho
ovládací a rozpoznávací schopnosti byly zcela vymizelé. S takovým
případem jsem se za své pestré a dlouholeté praxe nesetkal, ačkoliv
jsem se snažil vzdělávat i v soudní psychiatrii a psychologii. Státní
zástupce je však povinen v případě pochybností podat obžalobu (což
zejména v současné době není respektováno a státní zástupci zastavují
trestní stíhání a odkládají věci, namísto, aby o vině či nevině
nechali rozhodnout soudy). Proto jsem musel podat tehdy obžalobu
k soudu pro pokus vraždy (tedy pro tu část jednání, kdy podezřelý
ještě nebyl nepříčetný). Krajský soud dne 30. 5. 2000 trestní stíhání
zastavil, když posoudil případ i jako nutnou obranu s tím, že se
Jan G. domníval, že mu útočník zabil bratra a jednal dále v nutné obraně.

V Záhornici to nebyl jediný případ rodinné tragédie zakončený
vraždou. Vzpomínám si, že jsme tam byli i na jiném výjezdu, kdy manžel
zabil svou manželku a pak sám spáchal sebevraždu oběšením.
I u takových věcí, které vypadají zpočátku jednoduše (a to i když je
u mrtvoly dopis sebevraha „na rozloučenou“), se musí od počátku
postupovat stejně jako u vraždy. Musí se zajistit místo činu, ohledat
jej, zajistit a vyhodnotit stopy, provést soudní pitvu, šetření v okolí
místa i u osob z okolí mrtvého a teprve při jednoznačném vyloučení
verze „vražedné“ se může konstatovat (a případ uzavřít) jako sebevražda.
Totiž i v budoucnu se mohou vyskytnout další skutečnosti,
které mohou takový závěr zpochybňovat a odložení věci nebrání dalšímu
otevření případu a pokračování v šetření.

Určitě si vzpomínáte, kolik dohadů se donekonečna omílalo v případu
sebevraždy hudebníka Karla Svobody. Některá média s tím vydržela
dlouhé měsíce na prvních stránkách – a ostatně i v našem
pořadu KRIMI LIVE na TV Prima jsme reportáže o tomto případu vysílali
po několik dílů, s čímž jsem příliš nesouhlasil a odmítal to stále
dokola opakovat. Ale divácká sledovanost a čtenářský zájem vítězí…

 

ČASTOLOVICE

S loveckou dýkou na milence

Z Častolovic jde hned o případy tři. Ten první je z poloviny osmdesátých
let a jeho příčinou byla žárlivost:

Antonín M., kterému bylo v roce 1977 čtyřiadvacet let, uzavřel
tehdy již podruhé manželství, s tenkrát osmnáctiletou Jaroslavou.
V průběhu jejich manželství se v rodině narodily tři děti. Antonín
často popíjel alkoholické nápoje a v opilosti svou manželku napadal,
a to i fyzicky. V dnešní době by to už bylo kvalifikováno jako domácí
násilí, v dobách socialistických se čekalo, až dojde k nějakému
zranění. K tomu došlo v roce 1984, kdy opilý Antonín svou manželku
udeřil pěstí do oka, a byl za to Okresním soudem v Rychnově nad
Kněžnou odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Na jaře
1986 se Antonín v hospodě v Častolovicích seznámil s Josefem N.,
s nímž se dohodl na vymalování bytu. Josef toho využil a začal s manželkou
Antonína udržovat známost. O tom se Antonín později samozřejmě
dozvěděl.

Dne 17. 6. 1986 nahlásila Jaroslava, že se její manžel Antonín opil
a že se ho bojí. Policisté neshledali důvod k zákroku a Jaroslava
s dětmi odešla ke svému milenci Josefovi, kam se také posléze přestěhovala.
Antonín v opilosti a vzteku rozbil doma televizor a poté
zdemoloval zařízení bytu.

O deset dní později se Antonín rozhodl, že vyhledá Josefa i svou
manželku Jaroslavu. V té době byl stále ještě v podmínce a navíc
i v pracovní neschopnosti. Potkal je oba v Častolovicích na náměstí,
manželce řekl, ať jde domů a s Josefem šel do místní restaurace
„U lva“. Cestou se však ještě zastavil v železářství, kde si koupil loveckou
dýku s čepelí dlouhou 11 cm. V restauraci oba vypili tři či
čtyři piva a nějaké odlivky likéru. Tam si k nim přisedl jejich známý.
Kolem 11. hodiny večerní odcházeli všichni z restaurace a tehdy se
spolu Antonín s Josefem začali hádat o tom, kdo po rozvodu dostane
děti a jak to bude s výživným. I přesto se rozhodli pít dál, i když už
cestou do další restaurace (U nádraží) Antonín Josefovi vyhrožoval,
že ho „zapíchne“. Kolem poledne přišli do této restaurace a pokračovali
nejen v pití, ale i v hádce. Josef provokoval Antonína, že on
získá nejen Antonínovu manželku, ale i děti. Antonín mu říkal, ať ho
neprovokuje, nebo že ho zabije. Pak Antonín Josefa vyzval, aby s ním
šel na záchod, kde ho v chodbě loveckým nožem bodl do hrudníku
a zasáhl jeho pravou plíci a pravou srdeční komoru, což je poranění
smrtelné. Vedoucí restaurace, která vyšla na chodbu k toaletám, začala
volat o pomoc. Jeden z hostů restaurace se snažil Antonína odzbrojit,
to se mu ovšem nepodařilo. Smrtelně zraněného Josefa
přenesli do výčepu, kde mu na bodnou ránu přikládali tampony. Do
toho jim Antonín zasahoval, nožem se snažil tampony z krvácející
rány odstranit, přičemž vykřikoval: „Když máš chcípnout, tak chcípni!“
– a vzápětí na to bodl Josefa dýkou do krku. Josef vykrvácel ještě
před příjezdem rychlé lékařské záchranné služby a Antonína na místě
zadrželi policisté. Antonín se nám u prvního výslechu doznal a řekl,
že dýku si koupil proto, že chtěl zabít svou manželku. Pak zřejmě pochopil,
že kromě vraždy Josefa by mohl být stíhán i pro přípravu
vraždy manželky, výpověď v této části tedy změnil tak, že nůž koupil
na postrašení Josefa. Chtěl ho donutit, aby přerušil svůj kontakt
s jeho manželkou. A to byl také motiv jeho vraždy.

U Krajského soudu v Hradci Králové za necelé čtyři měsíce po
činu dostal za vraždu dvanáct a půl roku se zařazením do nejpřísnější
věznice. Vzhledem k tomu, že podle znalců psychiatrů měl alkohol
největší vliv na spáchání vraždy, ale i na předchozí konflikty obžalovaného
v opilosti, uložil mu soud vedle trestu i ochranné ústavní protialkoholní
léčení.

Konflikt řešil s velkým nožem

Ve druhém případě hraje hlavní roli také alkohol:

Jindřich S. dne 7. 5. 1995 šel se svou manželkou Evou na fotbalové
utkání na sportovní hřiště v Častolovicích. Po skončení zápasu šli do
restaurace u hřiště a tam Jindřich popíjel pivo, až do půlnoci jich vypil
asi devět nebo deset. V průběhu večera přišel do stejné hospody i Ivan
M. se svou družkou Naděždou. I Ivan zde popíjel pivo a dal si ještě dva
fernety. Pak odešel se svou družkou domů, kde však zjistili, že nemají
cigarety, proto vyslal Naděždu, aby pro ně zajela na kole zpět do hospody
u fotbalového hřiště. V této restauraci potkala Jindřicha S.
a s ním se pak vracela domů, když potkali Ivana M., který jí šel naproti.

Jindřich s Ivanem se dostali do prudké hádky a poté se spolu začali
prát. Po skončení rvačky se rozešli každý do svých domovů. Jindřich S.
si však doma vzal velký kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 18,2 cm
a před svou manželkou a její kamarádkou Alenou řekl, že Ivana M. zabije.
Pak vyrazil k jeho bytu. Ivan M. v té době otevíral domovní dveře,
když k němu přiběhl Jindřich S. a nožem ho bodl do levého boku. Ivan
upadl na zem a Jindřich jej ještě nožem bodl do levé strany krku.
Přitom znovu zopakoval, že poškozeného zabije. Mezitím na místo přiběhla
i Alena, která se po výhrůžkách vydala za Jindřichem. Ivan ležel
bezvládně na zemi – a jeho družka Naděžda běžela pro zdravotnickou
pomoc. Alena zůstala na místě u smrtelně zraněného Ivana.
Jindřich S., z něhož se rázem stal obviněný, nám celou dobu tvrdil,
že byl bezdůvodně napaden a surově zbit poškozeným Ivanem, když
se vracel z restaurace. Ostatní prý byla souhra náhod: údajně hledal
své jízdní kolo, a tím se ocitl u domu poškozeného, který se na něj
znovu vrhl. V tu chvíli si prý vzpomněl, že má u sebe nůž a držel ho
před sebou, aby se tak bránil Ivanovým útokům. Přitom podle něj
muselo dojít k jeho náhodnému bodnutí. Zranění na krku poškozeného
nám vysvětlit nedokázal. Ještě dodal, že měl celou dobu z poškozeného
strach, protože znal jeho agresivní povahu a věděl, že má
speciální výcvik v karate.

Jeho tvrzení nám však vyvrátily další důkazy, které východočeští
policisté opatřili v průběhu vyšetřování. A teď dobrá zpráva: Ivan útok
pachatele nakonec díky včasnému specializovanému chirurgickému
zákroku přežil – a tak nám pomohl útočníka usvědčit. Popsal jejich
první konflikt na ulici a k tomu vražednému říkal, že se vše seběhlo
tak rychle, že nestačil ani zareagovat. V podstatě jen ucítil prudký
náraz do boku a pak bodnutí do krku, když si chránil před útočníkem
obličej. Teprve ve chvíli, kdy ležel na zemi, zjistil, že krvácí.

Jak jsem se už zmínil, u celého incidentu byly dvě svědkyně.
Družka poškozeného Naděžda, která byla v bezprostřední blízkosti,
když Jindřich zaútočil na poškozeného, mj. při výslechu řekla, že Jindřich
přiběhl k jejich domu a prudce bodl jejího druha do levého
boku. Poškozený se poté sesunul na zem, ona byla stále u něho,
útočník ležícího poškozeného bodl ještě do krku, přitom řekl, že ho
zabije. Ona pak odběhla přivolat lékařskou pomoc, u ležícího těžce
zraněného Ivana zůstala Alena. Ta nám pak řekla, že Jindřich přišel
domů, vzal si velký kuchyňský nůž, opakovaně prohlásil, že poškozeného
zabije a vyběhl z bytu. Ona šla za ním a viděla ve tmě jen pohyby
dvou postav, z nichž jedna upadla na zem. Zblízka zjistila, že to
je krvácející poškozený a zůstala u něho, zatímco jeho družka běžela
pro lékaře. Díky tomu se podařilo Ivanovi zachránit život. Zdálo
by se, že tyto důkazy nám zcela stačí k usvědčení Jindřicha, ale průběh
útoku a obhajobu obviněného bylo nutno ještě „objektivizovat“,
tj. opatřit i expertizu, která by nám popsala nejen zranění, ale i jejich
mechanismus, tj. jak k nim došlo.

Takovou expertizou v těchto případech bývá vždy znalecký posudek
z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství, které nám zpracovávali
erudovaní znalci z Ústavu soudního lékařství v Hradci Králové,
event. soudní patologové z pardubického soudního lékařství. K soudní
pitvě je nutno přibrat vždy dva takové znalce. Soudnělékařské experty
z Hradce Králové jsem pravidelně potkával na místě činu a poté
u soudních pitev. Tito znalci aktivně dokumentovali situaci na místě
činu, mrtvé pitvali co nejdříve, bez ohledu na to, jestli je noc, neděle
či svátek. Nikdy nezapomenu na jejich skutečně erudovaný a precizní
přístup – a za všechny vzpomínám zejména na MUDr. Josefa Pleskota,
který s námi vyjížděl nejčastěji, ale i na bývalé primáře Hrubeckého,
přednostu Srcha či doktora Lacinu, ale i další. Jejich posudky
byly kvalitní a přesné. Ostatně na nich záležela nejen právní kvalifikace
jednání pachatele, tedy i posouzení způsobu útoku, jeho intenzitu,
směr, povahu následku (i toho, který hrozil), posouzení zbraně,
která byla použita, a spoustu dalších informací. K posouzení zranění
oběti, která přežila, pak postačí vždy znalec jeden.

Takže „soudnělékařský“ expert nám tehdy ve svém písemném
znaleckém posudku (a později u soudu ústně) popsal velice podrobně
obě závažná bodnořezná poranění s tím, že poranění na
levém boku vzniklo bodnutím střední intenzitou, závažnější poranění
krku pak zasáhlo příčnou krční tepnu a zčásti protínalo i zevní hrdelní žílu. Pro nás (pro správnou právní kvalifikaci jednání obviněného)
bylo podstatné, že obě zranění byla velice závažná, každé samo
o sobě, a že bezprostředně ohrožovalo život poškozeného. V podstatě
stačilo jedno či druhé bodnutí a bez rychlé a speciální lékařské
pomoci by došlo ke smrti oběti. Znalec rovněž posoudil i způsob, jak
k těmto zraněním došlo a dal za pravdu popisu útoku ze svědeckých
výpovědí poškozeného i jeho družky. Znalci psychiatři neshledali vyšetřením
u Jindřicha žádnou duševní chorobu, takže byl pro nás
(právně) plně příčetným, znalkyně psycholožka pouze dodala, že alkohol
uvolnil agresivitu útočníka, který však jinak nebyl konfliktním
člověkem.

Za tři měsíce po konfliktu jsem na obviněného, který byl ve vazbě,
podal obžalobu ke krajskému soudu – a ten za další měsíc Jindřicha S.
odsoudil pro pokus trestného činu vraždy k trestu odnětí svobody
v trvání 9 roků do věznice s ostrahou. V lednu dalšího roku Vrchní
soud v Praze tento rozsudek potvrdil.

K tomu mne ještě napadá cynicky dodat, že kdyby se celý případ
odehrál o deset let dříve a pachatel pak tvrdil, že věděl, že poškozený
se jmenuje Ivan a myslel si, že je komunista a člen Lidových Milicí,
a proto se ho snažil zabít, mohl dnes dostat od premiéra Topolánka
nějakou medaili… Takhle totiž argumentuje i slavný otcovrah Roman
H. – T. z obce Lhůta na Vysokomýtecku, který se nikdy k vraždě svého
otce nepřiznal. Zapomíná zřejmě na to, jak tatínka uspal letální dávkou
Rohypnolu – a pak ho ve spánku odstřelil jak králíka. To bylo
těsně před revolucí. Že by rodinný odboj…?

Ach jo, současná glorifikace vrahů a stavění slavobran gaunerům,
jejich mediální oslavy, natáčení filmů o nich, zakládání fan-klubů
a pod., je pro mne nepochopitelné. Nikoho nezajímají oběti a pozůstalí
po nich. Kdopak zná jejich jména – a jejich osud…?

Zabil matku – a zastlal ji do postele

Třetí častolovický případ je o zlosti a vyvrcholení hádek matky se
synem:

Čerstvě jednadvacetiletý Jiří H. žil společně se svou sedmačtyřicetiletou
matkou v domku v Častolovicích. V té době se stýkal se
svou přítelkyní Silvií, s čímž jeho matka nesouhlasila, přestože dívku
vůbec neznala.

Dne 29. 1. 1997 kolem šesté hodiny ranní se dostal právě kvůli
své přítelkyni do hádky se svou matkou, protože matka jeho dívku
urážela. To Jiřího H. rozčílilo natolik, že vzal v kuchyni dřevěný váleček
na nudle a tím své matce pohrozil. Jeho matka však v urážkách
a nadávkách pokračovala, a tak ji syn Jiří udeřil tímto válečkem několikrát
vší silou do hlavy, aby ji umlčel. Pak zabalil hlavu své matky
do prošívané deky a deku ještě omotal elektrickým kabelem, který jí
pevně uvázal kolem krku. Tím došlo v průběhu dalších minut k udušení
poškozené. Když si ověřil, že matka už nežije, šňůrou jí svázal
nohy a odtáhl ji do ložnice, kde mrtvolu přikryl dekou. Aby oddálil
nález mrtvého těla, sdělil svým prarodičům, že je matka v nemocnici.
Mrtvolu objevil o týden později další příbuzný, který věc ihned ohlásil.
Matkovrah Jiří všechno úplně doznal a potvrdil, že důvodem zabití
matky byly její urážky jeho přítelkyně. Nechtěl ji údajně zavraždit,
ale jenom utišit. Do deky ji prý zabalil proto, že si myslel, že je už
mrtvá a chtěl, aby ji našli co nejpozději. Soudní pitvou však bylo zjištěno,
že příčinou smrti bylo udušení po škrcení.

K tomu „učitelsky“ dodávám, že rozdíl mezi škrcením a rdoušením
spočívá v tom, že zatímco ke rdoušení dochází sevřením krku oběti
rukama, škrcení probíhá za použití různých „škrtidel“, jako jsou provaz,
kabel, šála, šátek, kravata, prostě cokoliv, co lze omotat kolem
krku.

V daném případě to byl elektrický kabel. Podle znalců mohly
předchozí údery do hlavy vést pouze k omráčení a bezvědomí poškozené.
Dušení mohlo podle znalců soudních lékařů trvat i několik
desítek minut. Soudní znalci psychiatři při vyšetření Jiřího
neshledali žádnou duševní chorobu či poruchu. I když jde jinak
o nepříliš obvyklý případ, důkazně byl zcela jednoduchý, takže v řízení
před soudem šlo prakticky o to, kolik let nezdárný synek dostane
za „matkovraždu“.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl Jiří H. uznán
vinným trestným činem vraždy a byl mu uložen trest odnětí svobody
v trvání 11 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Tento rozsudek
potvrdil dne 9. 12. 1998 Vrchní soud v Praze, který zamítl odvolání
obžalovaného.

 

OPOČNO

Největší organizovaný drogový zločin mafiána z Opočna

Teď vám alespoň stručně odvyprávím složitý příběh našeho spoluobčana,
který se stal zatím nejslavnějším českým drogovým bossem všech
dob. Jde o Václava N.-U., rodáka z Opočna a světáka z Kolumbie.

Pochází z rodiny živnostníků z Opočna. Václav N.-U. se vyučil kuchařem.
Po vojně začal pracovat na odboru diplomatických služeb
Ústředního výboru KSČ v hotelu Praha. V měsíci květnu 1968 odletěl
na pracovní cestu do Kolumbie, kde pracoval v hotelu CARDINAL.
Po srpnových událostech v roce 1968 se odmítl vrátit do
Československa a zůstal v Kolumbii. Zde v roce 1980 získal kolumbijské
státní občanství. Po svém návratu do České republiky v roce
1991 započal své obchodní aktivity v Opočně mimo jiné v oblasti
prodeje a pražení kávy. Jeho rodiče v Opočně vlastnili firmu CAFE
URBAN, na jejíž tradice chtěl navázat. Protože jeho podnikatelský
záměr a způsob podnikání v některých oblastech odporoval platné
právní úpravě, bylo proti němu vedeno od roku 1994 vyšetřování pro
hospodářskou trestnou činnost. Proto společně se svou družkou
Evou S. a synem Václavem odletěli z České republiky zpět do Kolumbie
a od té doby se zdržoval v Bogotě v Kolumbii.

Počátkem roku 1997 Václav N.-U. telefonicky kontaktoval Pavla
Z. do Opočna s tím, že mu nabídl k obchodování kolumbijskou kávu,
a to jak mletou, tak i zrnkovou a instantní. Jednalo se o zásilku 417
kartónů kávy, kterou Pavel Z. převzal k prodeji a řádně proclil, avšak
pro prodejní potíže nemohl zásilku kávy Václavu N.-U. zaplatit.

I přesto jej však Václav N.-U. znovu kontaktoval v měsíci září 1997
s tím, že na jeho firmu se sídlem v Opočně odeslal další kontejner kolumbijské
kávy. Když Pavel Z. Václava N.-U. informoval o tom, že
nemá peníze na zaplacení cla a DPH za tuto zásilku, přicestoval dne
3. 10. 1997 do České republiky Alfonso C. R., který pro Pavla Z. přivezl
od Václava N.-U. finanční hotovost, potřebnou k zaplacení cla
a DPH při převzetí této zásilky.

Tato zásilka byla od počátku příjezdu do Spolkové republiky Německo
pod dohledem policejních orgánů. Šlo tedy o tzv. sledovanou
zásilku, k čemuž jsme dostali povolení od našich nejvyšších justičních
orgánů.

Dne 26. 9. 1997 byl kontejner převezen přes železniční hraniční
přechod v Děčíně do České republiky. Pracovníky Celní služby a Policie
ČR byla provedena namátková kontrola obsahu kontejneru, při
níž bylo zjištěno, že zásilku tvoří 60 kartónů s mletou a zrnkovou kolumbijskou
kávou, balenou v plechovkách o obsahu po 0,5 kg, a dále
kartóny s instantní kávou, balenou ve sklenicích. V jedné krabici
s mletou kolumbijskou kávou byla nalezena plechovka, v níž namísto
deklarované mleté kávy bylo nalezeno celkem 490,9 g kokainu o čistotě
99,7 %. Plechovka s kokainem byla zajištěna a poté byla zásilka
uvedena do původního stavu a posléze pod dohledem policie předána
adresátovi.

Pavel Z., po převzetí peněz od Alfonsa C. R. na zaplacení cla a po
vyřízení formalit v celním skladu v Praze 3, převezl kávu do skladu
v Opočně. Zde si znovu celou zásilku dne 12. 10. 1997 převzal Alfonso
C. R.. Při odvozu kartonů s kávou (ještě v katastru obce Opočno) provedli
příslušníci Národní protidrogové centrály, vedené Jiřím Komorousem,
razantní zákrok, při kterém zajistili celou sledovanou zásilku,
ale i Alfonsa C. R. společně s občany české národnosti.

Prohlídkou kartónů bylo uvnitř nalezeno celkem 34 ks plechovek
po 0,5 kg, jejichž obsah namísto kávy tvořil kokain. Prohlídka všech
zajištěných kartónů s kávou byla provedena v celním skladu v Hradci
Králové. Při této prohlídce bylo celkem zajištěno 119 plechovek
s 58 694,1 gramů kokainu o průměrné čistotě 79,2 %. Alfonso C. R. byl zadržen a vzat do vazby a začalo běžet velice složité
vyšetřování, kdy bylo nutno zajišťovat důkazy i v zahraničí
cestou mezinárodní právní pomoci. Vzhledem k tomu, že tento Kolumbijec
v podstatě z organizátorství celé mezinárodní drogové věci
usvědčoval právě Václava N.-U., který celou věc naplánoval, zařídil
i financoval a jeho do ČR vyslal nejprve jako kurýra a posléze „rezidenta“
pro převzetí a dohled nad zásilkou kávy. I proto jsme se snažili
o vydání Václava N.-U. z Kolumbie do České republiky, a to
i prostřednictvím jednání s americkou protidrogovkou DEA .

Alfonso C. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 11. 2. 1999 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků se
zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou proto, že společně
s Václavem N.-U. zorganizoval dodávku 4500 ks plechovek pravé kolumbijské
kávy z Kolumbijské republiky do České republiky, přičemž
dne 12. 10. 1997 bylo v této zásilce v Opočně, nalezeno celkem 60 kg
čistého hydrochloridu kokainu, jehož cena by na tzv. drogovém trhu
v České republice přesáhla částku 350 milionů korun českých.

V té době již byl Václav N.-U. v Kolumbii zatčen a byl v tzv. vydávací
vazbě – a všichni (společně s ním) jsme čekali na jeho nucený
přílet do České republiky.

Alfonso C. R. se proti tomuto rozsudku odvolal, když popíral svoji
vědomost o tom, že dohlíží nad zásilkou kokainu, kterou on prý skutečně
považoval za obchod s kávou. Já jsem si tehdy odvolání nepodal
a když jsem na důvody tohoto svého rozhodnutí dotazován
novináři, kteří se divili proč, když jindy jsem ten nejpřísnější, říkal
jsem jim, že sazba za tento mezinárodní drogový zločin je u nás, bohužel,
jen patnáctiletá – a že když Kolumbijec dostal 11 roků, Václav
N.-U., na jehož přílet čekáme, by měl dostat aspoň 33 let.

Odvolání Kolumbijce bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto
v červenci 1999, přičemž odvolací soud mj. zdůraznil, že on i Václav
N.-U. byli napojeni na profesionální drogovou mafii v Kolumbii.

Václav N.-U. byl eskortován z Kolumbijské republiky do naší republiky,
na pražském letišti v Ruzyni jsme na něho čekali my s ředitelem
NPDC Policie ČR Jiřím Komorousem a s dalšími „ozbrojenci“.
Po uvítání mi Václav N.-U. řekl, že o mně ví úplně všechno, že sledoval
má mediální vyjádření a že ví, že bych ho nejradši zavřel na doživotí
do kriminálu, přestože je nevinen.

Od té doby jsme se potkali u výslechů opakovaně. On byl vždycky
v pohodě, hrál hodného a rozšafného strejdu, který má rád ženy,
dobré víno a jídlo a že na tohle téma bude v kriminálu psát knížky.
Svou vinu však vehementně popíral a tvrdil, že s pašováním kokainu
do České republiky nemá nic společného, že ve všech zásilkách kávy
do ČR figuroval pouze jako prostředník. Přiznal, že byl na těchto obchodech
finančně zainteresován, ale že droga byla do kontejneru
vložena až v průběhu vlastní přepravy do Evropy, neboť je zcela vyloučeno
v systému kontroly jakosti balené zásilky, aby byla droga do
plechovek vložena již v Kolumbii. Současně uváděl, že zásilka byla na
cestě z Kolumbie do České republiky delší dobu než obvykle. Namítal,
že on není občanem České republiky a že byl již za údajné pašování
kokainu do ČR soudně potrestán v Kolumbii po svém zadržení
v roce 1998 a že jak jeho vydáním k trestnímu stíhání do ČR, tak
i jeho trestním stíháním v ČR je porušeno mezinárodní právo a zákony
obou států. O svědcích, kteří v jeho trestní věci vypovídali, tvrdil,
že lžou a vymýšlí si, že neměl důvod kokain do ČR pašovat a že
zřejmě šlo o soukromou akci kolumbijského občana Alfonsa C. R..
Všechna jeho tvrzení jsme spolehlivě vyvrátili.

Usvědčil ho odsouzený Alfonso C. R., který setrval na svých tvrzeních
i jako svědek. Kromě svědků Václava N.-U. usvědčily i přepisy
legálně povolených odposlechů telefonních hovorů jejich telefonních
stanic.

Znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie,
prokázal, že zajištěná zásilka obsahovala 46 485 g hydrochloridu kokainu,
při celkové hmotnosti prášku ve 119 plechovkách 58 694,1 g,
a průměrné koncentraci 79,2 %. Znalci uvádějí, že takovéto množství
kokainu při uvedené koncentraci by představovalo nejméně
2 324 286,4 účinných dávek a 38 738,1 dávek letálních (smrtelných).

Kokain byl původně užíván jako povrchové anestetikum na sliznicích
očí, nosu, úst atd., avšak díky svým účinkům na centrální nervový systém je předmětem zneužívání narkomany. Běžná účinná
dávka kokainu je uváděna 0,020 g, avšak závisí na stupni návyku.
Letální dávka je uváděna v množství 1,2 g, přičemž u osob přecitlivělých
na kokain bylo zaznamenáno úmrtí i po dávce 0,030 g, zatímco
osoby další přežily dávku 5 g za den.

Rovněž se originálními listinami z Kolumbie prokázalo, že Václav
N.-U. byl v kolumbijském kriminále ve vydávací vazbě a nikoliv ve
výkonu trestu, jak nám tvrdil. I další lživá tvrzení o zaniklém českém
občanství byla vyvrácena úředními listinami českých státních orgánů,
kde stálo mj., že od roku 1961 Václav N.-U. nepožádal o vyvázání ze
státního svazku České republiky.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2001
sp. zn. 8 T 131/2000 byl Václav N.-U. uznán vinným nejzávažnějším
drogovým trestným činem nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů a byl mu uložen trest odnětí svobody
v trvání čtrnácti roků a šesti měsíců, se zařazením pro výkon tohoto
trestu toliko do věznice s ostrahou. Proti rozsudku jsme se odvolali
oba, kdy Václav N.-U. se dožadoval zproštění a já co nejpřísnějšího
trestu do nejpřísnější věznice s tím, že jde historicky o dosud největšího
zjištěného drogového gaunera. Vrchní soud v Praze jeho odvolání
zamítl a k mému zpřísnil alespoň výkon trestu o přísnější věznici.
Na trestu mu nepřidali, protože prý těch půl roku rozdílu je pro ještě
horšího pachatele, pokud bude dopaden.

I z toho je jasné, že trestní sazby za ten nejhorší mezinárodní drogový
zločin, který má za následek stovky nebo i tisíce závislých či
mrtvých, včetně dětí, v České republice „hrozí“ maximálně patnáct
let. Přečtěte si znovu, kolik smrtelných dávek bylo možno vyrobit
z jedné takové zásilky a také, jakou hodnotu tato jediná zabavená
zásilka měla. No, v porovnání s hrozícím trestem a nízkou objasněností
těchto zločinů se někomu zřejmě takové zločiny vyplatí. Nikoliv
však v tomto regionu, kde jsme za organizovaný mezinárodní
obchod s drogami zavřeli do kriminálu už víc pachatelů.

Ale o tom v jiném příběhu, z Choceňska. Jinak, s Václavem N.-U.,
jsem se ještě potkal „na dálku“. Když vynechám jeho mediální výpady
vůči mně a různé stížnosti psané mým nadřízeným, ale i dalším
institucím, zasáhla mne jeho stížnost a lživá obvinění v roce 2003,
když jsem po výběrovém řízení nastoupil do Českého Telekomu jako
výkonný ředitel pro bezpečnost. Do mé gesce mj. patřila i pracoviště,
která zajišťovala řádnou realizaci legálních odposlechů telefonních
hovorů. Tehdy se to leckomu nelíbilo, protože jsem vyhodil z práce
i lidi, kteří byli podezřelí z toho, že za peníze vynášeli záznamy o telekomunikačním
provozu některých telefonních stanic, a to i politikům.
Navíc jsem zpřísnil režim i kontrolu na pracovištích. Takže
někteří politici a jejich novináři kritizovali můj příchod do Českého Telekomu.
A tak se o mně dozvěděl i Václav N.-U. a hned na mě napsal
stížnost mým nejvyšším šéfům, zejména generálnímu řediteli, s tím,
že jsem zločinec, který i v jeho případě zfalšoval odposlechy a dostal
ho tak do kriminálu. Musel jsem psát mnohostránkové vyjádření, naštěstí
tehdejší můj šéf nebyl nijak naivní a bojácný a Václavu N.-U.
neuvěřil.

A v dubnu tohoto roku, když jsme s kamarády zpívali ve výborně
sehrané společnosti, v jedné opočenské hospůdce, se ke mně přihlásil
jeden z příbuzných Václava N.-U., s nímž jsem si pěkně
o drogovém bossovi popovídal.

 

TÝNIŠTĚ NAD ORLICÍ

Hádku v herně přežil jen zázrakem

Popíši vám alespoň stručně případ, který zpočátku vypadal na jasný
a hrůzný pokus vraždy, ale v průběhu soudního řízení se vše změnilo.
Láska k zbraním už Jiřího N. jednou před soud dovedla a za ilegální
držení střelné zbraně dostal od Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou podmíněný trest, v němž se osvědčil.

O deset let později došlo v Herně v Týništi nad Orlicí k vážnému
konfliktu, při němž Jiří N. použil jednu z ilegálně držených zbraní.
A tak se zjistilo, že si z podmínky nic nedělal a znovu začal shromažďovat bez povolení další střelné zbraně. Není divu, kvůli předchozímu
odsouzení by stejně zbroják nedostal.

Večer, tři dny před tím Štědrým, tj. vánočním, roku 1995 navštívil se
svou družkou Beátou pohostinství Herna v Týništi nad Orlicí. Celý
večer a vlastně noc intenzivně pili alkohol společně s dalšími hosty
Herny a Jiří se pohyboval po Herně. Náhle zaslechl, jak se jeho družka
hlasitě hádá s dalším hostem u stolu. Šlo o peníze, kdy ona chtěla po
Romanu H. vrácení tří set korun. V té době už šlo o velice hlasitou
hádku, kdy se oba vzájemně vulgárně uráželi. Na to reagoval Jiří tak,
že přiskočil k sedícímu Romanovi a přiložil mu k obličeji svůj nezákonně
držený belgický šestiranný revolver ráže 9 mm. V té době
Roman vstával ze židle a současně se snažil vražednou zbraň odstrčil.
V tom došlo k výstřelu a Roman upadl na zem mezi kulečník a barový
pult. Jeden ze svědků přivolal rychlou zdravotnickou záchrannou
službu a policisty. Záchranka odvezla poškozeného ke speciálnímu
urgentnímu chirurgickému zákroku, policisté zadrželi Jiřího s jeho
družkou, kteří mezitím Hernu opustili. Nyní zřejmě to nejzajímavější:
Roman v důsledku výstřelu z koltu ráže 9mm utrpěl střelné poranění
levé tváře, a to zástřel, když podle znalce cituji: „místo vstřelu bylo dva
centimetry od levého ústního koutku, střelný kanál procházel levou
tváří, dolní čelistí v oblasti lůžka šestého zubu vlevo dole, pak směrem
zleva doprava, šikmo nahoru jazykem a projektil byl umístěn v měkkých
tkáních za zadní hranou tvrdého patra…“ Zkrátka: devítimilimetrová
střela (neříká se „kulka“ – kulky mají psi) vystřelená z bezprostřední
blízkosti, prošla poškozenému levou tváří, v ústech narazila
na zub „šestku“, který sice úplně roztříštila, ale zbrzdila se tak její
rychlost a změnila dráha střely, takže došlo nakonec (skutečně jen
díky velice šťastné náhodě) jen k „lehké“ újmě na zdraví.

Jiří, tehdy jako obviněný, tvrdil, že jen bránil svoji družku, vytáhl
svůj kolt a v tu chvíli, kdy se mu Roman snažil zbraň vytrhnout, došlo
k nešťastnému výstřelu. Roman, svědek i poškozený, řekl, že obviněný
mířil koltem na jeho hlavu, on se snažil při vstávání ze židle ruku se
zbraní odstrčit a přitom došlo k výstřelu. Protože šlo o skutečně velice
závažný čin s původní právní kvalifikací jako pokus vraždy, snažili jsme
se tyto výpovědi co možná nejpodrobněji prověřit, abychom zjistili, jak
došlo k poranění, které mohlo (i dle znalce) vést i k okamžité smrti poškozeného.
Také proto jsme všichni vyjeli na místo činu a dělali tam
s obviněným, poškozeným a všemi svědky prověrky jejich výpovědí.
Rozhodujícím pro posouzení věci bylo prokázání formy zavinění. Já
jsem tehdy tvrdil, že tam byl tzv. eventuální úmysl, tzn., že útočník
v době, kdy mířil na hlavu poškozeného z krátké vzdálenosti střelnou
zbraní, která mohla Romana na místě usmrtit, musel být nejméně srozuměn
s tím, že může dojít k výstřelu a ke smrti sedícího Romana.

U soudu jsme opět vše znovu probírali a soud nakonec uznal výstřel
za „náhodný“ a důkazy správně vyhodnotil ve prospěch obžalovaného,
jak mu ukládá trestní řád. Jak jsem již psal, naproti tomu
je státní zástupce povinen podat v pochybnostech obžalobu a nechat
o vině či nevině rozhodnout nezávislý soud, což jsem já vždy
dělal. Soud však musel zohlednit to, že obžalovaný v podstatě hromadil
a přechovával střelné zbraně.

V době zadržení a domovní prohlídky u něj byly kromě belgického
revolveru zajištěny i revolvery další, a to německý devítimilimetrový
RÖHM, model RG 89, francouzský šestiraňák systému Lefaucheux,
dále maďarská pistole ráže 7,65 mm zn. Denáru, dvouhlavňová brokovnice
Lancasterka a 99 kusů nábojů do těchto zbraní.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců do
věznice s ostrahou, k mému odvolání mu byl tento trest zpřísněn na
dva roky. A dále mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení (rozsudkem
Vrchního soudu v Praze dne 19. 5. 1997).

 

VAMBERK

Brutálně ubíjel spoluvězně v kriminálu

Vamberkem jsem vždycky jen projížděl na další policejní výjezdy do
kriminalitou podstatně více zasaženého okresu Ústí nad Orlicí, popř.
v lepším případě turisticky do Mladkova a na Zemskou bránu. Nevzpomínám si, že bych (tam u vás) byl za nějakou „krvavou“ událostí.

Ale byl jsem tam koncem tohoto dubna na velice příjemné akci. Byla
to Miss Čarodějnice, pořádaná ve prospěch místní krajkářské školy.
Ale probíraje se svými historickými kriminálními případy, vybral
jsem jeden. Nestal se sice ve Vamberku, ale jeho brutálním pachatelem
byl občan Vamberka (z Merklovic), narozený v Rychnově nad
Kněžnou. V té době bylo Martinu K. devatenáct let, když se dostal do
Vazební věznice v Hradci Králové, a to za zvlášť závažnou násilnou
i majetkovou trestnou činnost. O čtyři měsíce později k nim do cely
přibyl další „podnájemník“, a to čtyřiačtyřicetiletý Vlastimil K. Od této
doby ho Martin K. začal šikanovat, brutálně ho fyzicky napadal, tloukl
do něho pěstmi, a to tak, že ho znovu a znovu bil i do dříve zraněných
míst. Intenzivně a soustavně ho tloukl do hlavy a celého těla. Způsobil
mu tak zlomeniny žeber, poranění plic a sleziny – a spoustu dalších
zranění. Mimo jiné ho také nutil požívat různé léky a snažil se ho
otrávit. Bylo až neuvěřitelné, co všechno musel Vlastimil snést i sníst.
Samozřejmě si nesměl stěžovat, jídlo a další věci za něj přebíral krutý
mladík, když přišel někdo na celu, musel dělat, že spí, vycházky za něj
odmítal Martin K. s tím, že se mu nechce apod. Toto jednání trvalo
přes dva měsíce, a to postupně na třech celách, kam byli vždy přestěhováni.
Definitivní konec nastal až 11. 3. 1991, kdy ostatní vězni
v půl třetí ráno přivolali dozorce a ti pak zdravotnickou záchranku.
V chirurgické ambulanci Fakultní nemocnice v Hradci Králové zjistili,
že kromě dalších zranění má Vlastimil K. oboustranný pneumotorax
a podkožní emfysem. Stav poškozeného byl označen za vážný a bylo
doporučeno, aby byl vězeňskou službou převezen do vězeňské nemocnice
v Praze. Dozorci však, než zajistili eskortu a transport, poškozeného
vrátili zpět na jeho celu .To bylo v půl šesté ráno. V té době
vážně zraněný a zcela bezbranný Vlastimil ležel bezvládně na posteli,
Martin K. k němu přistoupil, uchopil ho za oděv a nejméně čtyřikrát
udeřil jeho hlavou o železnou tyč postele. Tím došlo k selhání srdce
a plic (po oboustranném pneumotoraxu) a ke smrti Vlastimila.

Brutální vrah se nám při výslechu v podstatě vysmíval, připustil
jeden úder za celou dobu a vše sváděl na dalšího spolubydlícího
vězně. Ten jej však zcela jednoznačně usvědčil, když nám nejen
podrobně popsal průběh kritických dní, ale vždy i způsob napadení,
což pak názorně předvedl i před znalcem, soudním lékařem. Tento
svědek rovněž potvrdil i vážný stav zraněného, další šikanování Martinem
K., nucení k požívání různých léků, zejm. Tisercinu (Levopromazinu)
a Nitrazepamu. Ostatní vězni nám sdělili to, co mohli slyšet,
popř. i vidět a potvrdili, že útočníkem byl právě Martin K. Soudní pitvou
a následným znaleckým posudkem byly prokázány příčiny smrti,
ale i zraňující mechanismus, když ty nejbrutálnější útoky skutečně
trvaly po delší dobu, zlomeniny žeber a poškození plic, a to zpředu
i zezadu, ale poškození sleziny, byla čerstvějšího data. Znalci rovněž
posoudili i intenzitu útoků a zraňující mechanismus, přičemž potvrdili
i svědeckou výpověď spoluvězně. Protože jsem měl podezření na nesprávný
postup vězeňské zdravotnické služby, ale i lékařů v FN Hradec
Králové, byl vyhotoven posudek ústavu, a to Lékařské fakulty
Masarykovy univerzity v Brně, kdy znalci neshledali v postupu uvedených
lékařů žádné pochybení. Případnou odpovědnost ostatních
pracovníků (dozorců) jsem nechal posoudit tehdejší Vojenské obvodové
prokuratuře v Hradci Králové.

Martin K. byl po takřka šest let trvajícím soudním řízení odsouzen
Krajským soudem v Hradci Králové k trestu odnětí svobody v trvání
15 roků. S ohledem na osobu pachatele a zejména dlouhotrvající a trýznivý
způsob útoků a jejich brutalitu jsem požadoval uložení výjimečného
trestu, což k mému odvolání Vrchní soud v Praze akceptoval
a Martinu K. trest zpřísnil na 18 roků, a to rozsudkem ze dne 9. 6. 1998.

 

HOLICE V ČECHÁCH

Vrah na útěku – přestřelka u slavného Muzea

Vždycky, když projíždím Holicemi v Čechách, vlastně takřka kdykoliv
jedu autem od Hradce Králové přes Býšť kolem Muzea dr. Emila Holuba
(a naopak), vzpomenu si na případ, který nám dal také spoustu práce k objasnění, k usvědčení bezcitného pachatele i k jeho odsouzení.
Šlo o pokus vraždy mladého dvaadvacetiletého policisty
Jiřího S., který při výkonu své náročné policejní služby málem přišel
o život.

Bylo to 10. června 1992 kolem druhé hodiny ranní, kdy se snažil
zastavit a zatknout Ivana H., který byl v té době na útěku po loupežné
vraždě dvou lidí v Ostravě. V té době projížděl Holicemi směrem na
Hradec Králové – a u budovy muzea dr. Emila Holuba narazil na „našeho“
policistu, který byl v té době ve službě a ve stejnokroji policisty
ČR. Policista okamžitě podezřelého vyzval „Jménem zákona“,
aby zastavil a posléze, aby opustil úkryt, neboť Ivan H. se před ním
schoval. Ivan H. začal po policistovi pálit ze své pistole, přičemž se
snažil zasáhnout jeho hlavu. Naštěstí ho žádným z výstřelů nezasáhl,
vyběhl z úkrytu a při útěku ještě nejméně čtyřikrát po mladém policistovi
vystřelil. Pak mu pistole ráže 7,65 mm selhala. Podařilo se mu
však z místa uprchnout. Rovněž policista se snažil prchajícího vraha
zasáhnout, což se mu naneštěstí nepodařilo. Zvlášť nebezpečný recidivista
byl nakonec dopaden a v roce 1994 odsouzen Krajským
soudem v Ostravě za vraždy a pokus loupeže jako zvlášť nebezpečný
recidivista na 20 roků.

Dokazování v této kauze bylo velice složité. Vrah vše popíral s tím,
že na místě v kritické době vůbec nebyl. Pamatuji si i na prověrky
policistovy výpovědi na místě činu v blízkosti slavného holického
muzea, kdy nám poškozený zrekonstruoval celou událost, při které
málem přišel o život. Vzhledem k tomu, že vrah byl o něco později po
přestřelce kontrolován další policejní hlídkou, prověřovali jsme pak
v řízení před soudci, za jak dlouho skutečně mohl Ivan H. stihnout
cestu z Holic do Hradce Králové, resp. do Býště. Potvrdilo se, že pachatelem,
kterého policista poznal a usvědčil, byl právě Ivan H.

Řízení před soudem se táhlo roky, čekalo se i na výsledky dalšího
soudního jednání v Ostravě a na jejich spisový materiál. Krajský soud
v Hradci Králové se mi snažil věc vrátit k došetření, když neuspěl, tak
se mne snažil přesvědčit o tom, že ten dvacetiletý trest je postačující
a mohli bychom se s ním spokojit. S tím jsem nesouhlasil a chtěl
jsem, aby mu „přišili“ i ten pokus vraždy policisty a přidali mu alespoň
pár roků. To se nakonec povedlo – a po vskutku náročném dokazování
ho nakonec soud uznal vinným i tímto činem z Holic, přidal mu
i na trestu odnětí svobody, když mu uložil tzv. souhrnný trest odnětí
svobody v trvání 23 a půl roku, neboť musel být zrušen ten dvacetiletý
trest ostravského soudu, který byl vynesen až po holickém pokusu
vraždy. To bylo rozsudkem KS Hradec Králové ze dne 9. 11. 1999.
Když vidím tohle datum, uvědomím si, že je někdy škoda, že u nás
není tzv. kumulace (sčítání) trestů a u takových pachatelů nelze uložit
třeba 99 let. V Americe by je asi dostal. U nás budeme mít z Ameriky
zřejmě jen radar.

 

UHERSKO

Žárlivec v autě – nebezpečná kombinace

A z Holicka ještě jiný případ – z Uherska. Jde o jiného pachatele,
který nebyl takový zločinec, ale spíše žárlivec. Přesto, jak už to bývá,
mohl být i vrahem.

Ale od začátku. Pana Ludvíka Š., v té době jednatřicetiletého,
opustila v roce 1997 jeho sedmadvacetiletá družka Irena a odešla za
jiným, za Pavlem S. Ludvík Š. tuto situaci nezvládal, naléhal na svou
bývalou družku, aby se k němu vrátila a žárlil na ni a Pavla S. V červnu
1997 ve večerních hodinách na ni čekal poblíže jejího domu v Uhersku.
Seděl ve své Škodovce 105, když je oba spatřil, jak jdou po kraji
silnice směrem k domu. Irena šla po krajnici a držela se za ruku s Pavlem,
který šel vedle ní směrem do vozovky. Oba spatřili Ludvíkovo
auto, které se náhle proti nim rozjelo ve svém směru. Ve vzdálenosti
několika desítek metrů auto zvýšilo rychlost a najelo do protisměru
a pak i na krajnici, odkud oba přicházeli. Irena naštěstí včas zareagovala,
uskočila a současně strhla Pavla do trávy vedle silnice. Tím
oba vyvázli závažnému zranění. Ludvík na ně chvíli křičel, ale pak
odjel pryč. Žárlivost v něm však bujela a vzkvétala i nadále, takže asi o měsíc později v pozdních večerních hodinách znovu čekal na oba
ve svém autě přibližně na stejném místě jako předtím. Kolem 23. hodiny
se Irena s Pavlem vraceli domů z místní restaurace v Uhersku,
přičemž vedli s sebou svá jízdní kola. Tentokrát je Ludvík nechal dojít
až k vratům jejich obydlí a ve chvíli, kdy Pavel odemykal, náhle vyrazila
škodovka se zhasnutými světly přímo do nich. Pavlovi se podařilo
na poslední chvíli uskočit, ale Irenu se podařilo Ludvíkovi trefit
čelní stranou auta a tím ji přimáčkl na drátěný plot. Poté zařadil zpátečku
a z místa se stále zhasnutými světly odjel. Irena byla okamžitě
převezena do nemocnice, kde bylo zjištěno, že má komplikovanou
tříštivou zlomeninu levé holenní kosti v kolenním kloubu. Přestože je
to zranění těžké, naštěstí nebylo smrtelné.

Opakované Ludvíkovo jednání jsem kvalifikoval ve vztahu k Pav –
lovi jako dvojnásobný pokus úmyslné těžké újmy na zdraví (s trestní
sazbou do osmi let), jednání vůči Ireně v prvním případě stejně,
v tom druhém však už jako pokus vraždy, protože podle soudního
lékaře mohlo dojít i k jejímu usmrcení. Navíc, jen těžko se dalo usuzovat
na to, že ji Ludvík v návalu vzteku chtěl jen zranit, a to zvláště
kdyby ji v plné rychlosti namáčkl na vrata či zeď. Pan Ludvík také po
činu vše doznal a říkal nám, že žárlil na svou bývalou družku, že chtěl,
aby se k němu vrátila a že chtěl ublížit jenom jí. Na oba prý pokaždé
najel proto, že šli zrovna spolu. Podle svého tvrzení však nechtěl Irenu
zabít. Jinak byl tento příběh potvrzen oběma poškozenými. Znaleckým
posudkem z oboru dopravy byla stanovena rychlost auta při najetí
do poškozené na 40–45 km v hodině. Z toho pak soudnělékařský
expert dovodil svoji úvahu o možném následku smrtelném. V tomto
případu se (soudního) trestu nedočkáte. Ludvík Š. zemřel, a proto
bylo trestní stíhání proti němu usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové dne 4. 8. 1998 zastaveno.

Vražda z rozmaru – ukopal staříka

Nechci psát o „božích mlýnech“ a podobně. Toto sousloví či rčení
mne spíše napadlo u případů jiných. Například případ mladistvého,
který se sice udál v našem kraji, ale v jiném volebním obvodu. Šlo
o naprosto zbytečnou vraždu, jak jsem ji později nazval „vraždou
z rozmaru“. Mladistvý pachatel, který si po shlédnutí jednoho z filmů
s Jeanem Claudem Van Dammem (který za to opravdu nemůže)
nazul těžkou vojenskou koženou obuv (tzv. kanady), vyšel na náměstí
v Turnově a procházel se kolem, až si vyhlédl starého bezmocného
muže, takového „polobezdomovce“, a toho fyzicky napadl, aby si dokázal,
že „je stejně dobrej“ jako ten filmový bojovník. Do bezbranného
staříka tloukl rukama a kopal ho do hlavy a celého těla, až ho
ubil, respektive ukopal, k smrti. Jeho útoky trvaly s přestávkami, kdy
si zakouřil a odpočíval, takřka dvě hodiny. Ještě tu noc ho východočeští
policisté zadrželi, při výslechu se nám bez problémů doznal
a pak nám v dalších dnech při rekonstrukci naprosto chladnokrevně
předvedl, jak toho muže usmrtil. Žádnou lítost neprojevil, připadal si,
jakoby někde ukradl jízdní kolo. Rekonstrukce trvala stejně dlouho
jako jeho útoky na starce – asi dvě hodiny, protože jsme vždycky počkali
společně s ním, až si zakouří na zídce a pak se vrátil k figuře,
aby se nám zas pochlubil, jak se mu dařily údery a kopy. Odsouzen
nebyl, pro nevyléčitelnou chorobu byl propuštěn z vazby – a poté
zemřel. Proto jsem si na něj vzpomněl v této souvislosti.

 

ROKYTNO

Vrah a žhář v policejní uniformě

Jedu-li ze Sezemic do Býště, projíždím obcí Rokytno.

Ihned se mi vybaví spáleniště, zbytky shořelého domku a ohořelé
tělo majitelky domku, stařenky. Vše vypadalo na nešťastnou náhodu.
Na místě však byl legendární vyšetřovatel-specialista na požáry, pan
major Matásko, který nařídil v rámci ohledání místa činu odebírat
popel v místnostech po malých vrstvách, aby se nic nepřehlédlo.
Ohořelá mrtvola stařenky byla mezitím převezena na soudní pitvu.
Po mnohahodinovém odebírání popela na místě činu náhle policisté našli nábojnici ze střelné zbraně (z pistole ráže 7,65 mm). Ihned volali
do Ústavu soudního lékařství LF UK v Hradci Králové, zda už je
jasná příčina smrti. Vzhledem k tomu, že lebka mrtvé ženy byla prohořelá,
stopy po střele nebylo možno zjistit. Naštěstí se tato střela
zachytila ve spečeném drdolu vlasů stařenky.

Z požáru a nešťastné náhody se tak stala vražda, kdy požár byl založen
úmyslně k odstranění stop. To se ostatně potvrdilo po celkovém
ohledání místa činu experty. Přímo tehdejším náčelníkem krajské policejní
správy byla založena speciální výjezdová skupina, která měla
vraždu objasnit a krajského ředitele průběžně informovat. Samo –
zřejmě bylo stanoveno několik verzí, v nichž vítězila loupežná.
Jenže se nám pak v rámci šetření mezi svědky začal objevovat jako
podezřelý muž v uniformě policejního důstojníka. A na poradě nám
policejní ředitel řekl, že pokud by měl být pachatelem policajt, tak ať
raději zůstane vražda nepotrestána. A to bylo něco pro mne. Společně
s dalšími policejními vyšetřovateli jsme i přes zákaz šli po této
stopě.

Tehdy (až do konce roku 2001) se ještě v rámci Policie ČR dělili
policisté na vyšetřovatele a kriminalisty, resp. operativce, kdy vy šetřovatelé
byli řízeni po své linii a byli podřízeni řediteli úřadu vyšetřování
až po ústředí, kdy ředitel Úřadu vyšetřování pro ČR byl podřízen
přímo ministru vnitra ČR. Nad vyšetřováním vykonávali dozor prokurátoři,
resp. státní zástupci.

Takže společně s „mými“ vyšetřovateli jsme požádali o („palebnou“)
podporu mého tehdejšího šéfa na Krajské prokuratuře v Hradci Králové
pana JUDr. Josefa Oubrechta, který nás skutečně podržel a zatímco
jsme byli v terénu, on odrážel útoky na naši adresu. Abych to zkrátil, jezdili
jsme ve třech opatřovat další důkazy, až jsme přišli na hlavního podezřelého,
a to policejního nadporučíka J. z Vysokého Mýta.

Když ostatní policisté a zejména jejich šéfové pochopili, že nám
v jeho usvědčení nezabrání, začali s námi spolupracovat – a nakonec
se pachatel doznal. Já jsem ho následně předal vyššímu vojenskému
prokurátorovi z Tábora, který si pro něj přijel, protože policisté patřili
do jejich jurisdikce.

A my jsme si oddychli, protože ten týden patřil mezi nejtěžší v životě.
Bojovali jsme tehdy s vlastními. Krajský policejní ředitel krátce
nato z Hradce Králové odešel – a už jsme se v životě nepotkali…

 

CHOCEŇ

Nožem přímo do srdce

Vybral jsem pro vás dva případy z Choceňska. První se týká žárlivosti
jako fenoménu „domácích zabijaček“ a podobných činů.

Třiadvacetiletý mladík z Chocně se seznámil s o devět let starší
ženou, která žila v jeho sousedství se svými dvěma dcerami. Velice se
spřátelili a Jan S. začal u ní v bytě i přespávat. Zamiloval se do ní
a po roční známosti s ní začal plánovat trvalé soužití. Jeho přítelkyně
však v té době udržovala další vztah s jiným mužem a aktuálně začala
navštěvovat i svého bývalého manžela v České Třebové. To Jan
těžce snášel, žárlil na ně a v důsledku začal intenzivně pít alkoholické
nápoje. Když mu Eva M. řekla, že uvažuje o tom, že obnoví vztah se
svým bývalým manželem, dokonce se pokusil o sebevraždu.

Za několik týdnů potkal v jejím bytě jejího dalšího přítele a toho
fyzicky napadl. O čtrnáct dnů později, opět v podnapilosti, napadl
i Evu. Zmlátil ji proto, že se chtěla vrátit ke svému bývalému. V té
době už jí vyhrožoval i usmrcením.

Za šest týdnů nato odjela Eva na návštěvu ke svému bývalému
manželovi, ale nevrátila se téhož večera, jak původně slíbila. Obviněný
žárlil a vztek zapíjel alkoholem. V pití pokračoval i další den.
Kolem třetí hodiny odpolední se dopotácel do domu, kde Eva bydlela.
Tam v důsledku silné opilosti upadl v mezipatře a zůstal ležet. Paní
Eva ho za pomoci své sousedky dopravila bezvládného do svého
bytu, kde zůstal ležet v předsíni. Když pak chtěla z bytu odejít, vzbudila
Jana s tím, že musí jít naproti svému bývalému muži a on ať
z bytu odejde. Nato se jí dostalo spoustu urážek a výhrůžek. V té
době přišla do bytu Janova sestra, která když viděla, v jakém je agresivním stavu a snaží se Evu zbít, vyběhla ven sehnat lékaře z psychiatrie. Jan však vzal do ruky velký kuchyňský nůž a na chodbě před
bytem Evu prudce bodl do srdce, čímž ji na místě usmrtil. Pak počkal
na chodbě domu na příjezd policistů. Případ byl od počátku zcela
jasný, protože na chodbě byli další svědci, kteří slyšeli hádku, výhrůžky
a poté viděli i bodnutí nožem. Přesto policejní výjezd pracoval
jako dobře sehraný tým. Proběhlo zajištění místa činu, jeho
ohledání, zajištění důkazů, ohledání těla mrtvé soudním lékařem,
soudní pitva, výslechy…, ale to už všechno znáte.

Jan přiznal, že hrozně moc na Evu žárlil. Proto začal nezřízeně pít.
Opilý a žárlivý vždycky dostal vztek, a proto Evu také zbil. Ze žárlivosti
se opil i toho kritického dne. Pamatoval si prý jen, že došel až k Evě
– a pak už nic. Určitě ji však nechtěl zabít. Ale takhle to vlastně říkali
takřka všichni. Svědci Jana usvědčili a když to slyšel, asi se nestačil
divit. Ze soudní pitvy vyplynulo, že poškozená zemřela na zevní vnitřní
vykrvácení, když prudce vedená rána velkým kuchyňským nožem zasáhla
levý lalok plíce, srdce, bránici a levý lalok jater, takže vlastně
skoro všechny životně důležité orgány v těle. Znalci psychiatři i znalkyně
psycholožka naléhavě doporučili uložení ochranné protialkoholní
léčení ve formě ústavní, protože Jan byl pod vlivem alkoholu
velice agresivní a pod jeho vlivem by mohlo dojít k recidivě.

Toto léčení bylo také Janovi uloženo a k tomu 12 roků trestu vězení.
Vzhledem k Havlově rozsáhlé amnestii už je Jan venku a snad
ho případ poučil a život prověřil.

Někdy stačí opravdu chvilička a život se vám zcela změní. Pakliže od
té doby žije řádně, rád se s ním potkám a popovídám, protože nepatřil
mezi vrahy loupežné, vrahy z vilnosti, chladnokrevné a jim podobné.

S heroinem až do Frankfurtu

A ještě jeden (avizovaný) případ z oblasti organizovaného drogového
zločinu:

Pětatřicetiletý podnikatel z Chocně Zdeněk B. založil v roce 1993
organizovanou skupinu, která se zabývala drogovým byznysem. Jednalo
se konkrétně o poměrně rozsáhlý ilegální obchod s heroinem
(tj. Diacetylmorfin). On osobně (a poté i další ze šestičlenné skupiny)
jezdil nakupovat tuto drogu do Prahy, popř. i jinam, anebo do Bratislavy
ve Slovenské republice. Tuto omamnou látku zčásti upravovali
(mísili) a rozprodávali prostřednictvím dalších osob v Chocni. Do této
ilegální distribuce zapojil jeden z nich (Jan B.) i svoji manželku, která
heroin prodávala v jejich bydlišti – a později za to byla odsouzena.
Nás však zajímala organizovaná skupina jako součást českého organizovaného
drogového zločinu.

V této skupině byl jako organizátor a tedy „vůdce“ Zdeněk B.
K sobě si vzal již zmíněného stejně starého Jana B., který měl zajišťovat
(s dalším kurýrem) vývoz čistého heroinu do Spolkové republiky
Německo, kde jej další dva členové zločinecké organizace
prodávali stálé klientele, popř. i náhodným zájemcům. Jan B. a někdy
i další kurýr vozili nakoupený čistý heroin osobními auty a v některých
případech i autobusem do Frankfurtu nad Mohanem, kde drogu
předávali osobně dalšímu choceňákovi Jaroslavu L. a Jiřímu K., který
byl z Vysokého Mýta. Tito dva dealeři diacetylmorgin mísili s cukrem
tak, že k jednomu gramu čistého heroinu přidali vždy tři gramy cukru.
Takto upravený heroin prodávali svým klientům a narkomanům za
částku 80–90 DM za jeden gram. Za dva roky této nezákonné mezinárodní
distribuce prodali nejméně 44 kilogramů upraveného heroinu,
a to za celkovou částku ve výši nejméně tři a půl miliónu
německých marek. Prodejem získané peníze vozili kurýři zpět do
Chocně Zdeňku B., nebo v některých případech si tento šéf pro peníze
přijel do Německa sám. Peníze pak Zdeněk B. rozděloval tak, že
jedna část byla na výplaty jako odměna za odvedenou práci, další
část peněz šla na nákup další drogy a třetí část sloužila jako finanční
rezerva pro případ odhalení – na „náklady trestního řízení“.

V květnu roku 1995 byl Zdeněk B. zadržen policisty. Ostatní ještě
v dobře zaběhnutém obchodě pokračovali do července 1995, kdy jim
došly zásoby. V srpnu byl zadržen a vzat do vazby první z kurýrů Jan B.,
v listopadu pak další, Jiří B. Oba dealeři, pracující v Německu, byli
zadrženi a vzati do vazby 25. 1. 1996.

A nastalo velice složité a zdlouhavé dokazování. Pro prokázání organizovaného
zločinu potřebujete přímé svědky, ti většinou chybí,
nebo doznání někoho z pachatelů, což bývá takřka nemožné, popř.
nějaké listinné materiály, výkazy, přehledy o činnosti, diáře, prostě
cokoliv, co může vnést do případu jasno.

V tomto případě se policistům podařilo při domovních prohlídkách
zajistit zápisníky Zdeňka B., Jaroslava L. a Jiřího K. U Jana B. byly zajištěny
váhy, na nichž byly toxikologickou expertizou prokázány zbytky
heroinu. Tyto důkazy však stále neprokazovaly rozsah trestné činnosti
a zejména činnost a rozložení úkolů v organizované skupině.

Jeden z obviněných, Jiří K., tedy jeden z hlavních dealerů se nakonec
rozhodl promluvit. Když jsme spolu postupně hovořili, samozřejmě
vždy za přítomnosti obhájce, chtěl, abych ho pustil z vazby na
svobodu, pak že promluví. Já jsem mu vysvětloval, že vazba je opatření
a nikoliv trest a že ho z vazby nepustím. Ale vysvětlil jsem mu,
že pokud vypoví úplně vše a jeho výpověď bude podpořena objektivními
důkazy, určitě k tomu soud výrazně přihlédne a já sám že
budu požadovat co nejmírnější trest.

Poté se Jiří K. rozhodl, že bude vypovídat a postupně nám podrobně
popsal celou organizaci, její fungování, rozdělení zisku i vlastní působení
ve Frankfurtu nad Mohanem a ve Wiesbadenu. K tomu nám vždy
uvedl, kdo jeho doznání může potvrdit. A tak jsme vyslýchali jím označené
svědky. Mezitím jsem cestou právní pomoci ve Spolkové republice
Německo požadoval zajištění listinných důkazů.

S německým státním zastupitelstvím ve Frankfurtu jsem v té době
dobré měl výborné kontakty, neboť se nám společně podařilo usvědčit
a odsoudit kolumbijsko-italskou drogovou nadnárodní mafiánskou
skupinu, která vozila čistý kokain z Kolumbie přes Polsko
a Českou republiku do Spolkové republiky Německo. Na tom případu
jsme společně strávili spoustu času a odvedli velký kus práce,
takže v České republice byl tehdy odsouzen Kolumbijec Alonso Delgado
Martinez za organizaci průvozu nejméně jednoho metráku čistého
kokainu (k mému odvolání dostal u Vrchního soudu v Praze 13
let, za což jsem pak Německu dostal „metál“).

Ale zpátky k „Choceňskému heroinu“. Tehdy jsem se s šéfem
frankfurtského státního zastupitelství dohodl, že nám pomohou nejen
se zajištěním listinných materiálů, ale zejména s výslechy německých
svědků – a pak jsme společně s několika policisty vyjeli Tranzitem
do Frankfurtu nad Mohanem. Tam se podařilo výslechy svědků potvrdit
výpověď Jiřího K., další svědci potvrdili jeho výpověď tady
v České republice. Někteří z českých svědků využili možnosti utajit
svou totožnost a vystupovat v tomto řízení pod smyšleným jménem
a příjmením a s utajením podoby.

Tito svědci jsou pak i před soudem vyslýcháni z jiné místnosti,
v případě organizovaného zločinu z jiné budovy přes hlasitý telefon
s modulovaným hlasem. Takže by nikdo neměl zjistit, kdo vlastně vypovídá,
pokud se svědek k nějaké „lstivé“ otázce obhajoby sám neprozradí.
Aby však bylo možno ověřit, že je to skutečný svědek
a nikoliv nějaký „policejní herec“, soud ověří v té další budově jeho
skutečnou totožnost, rovněž skutečné údaje o svědkovi jsou vedeny
v zapečetěných obálkách. Náš stát moc prostředků v boji s organizovaným
zločinem policistům a státním zástupcům nedává, ale
tenhle institut podle § 55 odst. 2 trestního řádu se mi v několika závažných
případech osvědčil.

Takže svědci se tak nebáli vypovídat (anebo se báli míň), každopádně
potvrdili skutečnosti, předložené Jiřím K. Tím se podařilo prokázat
celou organizaci a spočítat odhad čistého zisku z obchodu
s heroinem. Při tehdejším kurzu marky ke koruně jsme se dostali na
částku 50 miliónů českých korun.

U hlavního líčení všichni ostatní obžalovaní popírali tvrzení v mé
obžalobě, Jiří K. na svém doznání a usvědčujících výpovědích setrval.
Soudní řízení bylo složité a náročné, nakonec však byli hlavní aktéři
odsouzeni pro nejzávažnější drogový zločin, kde je v § 187 odst. 4 trestního
zákona trestní sazba až na 15 let trestu odnětí svobody.

Zdeněk B. jako hlavní pachatel dostal u Krajského soudu v Hradci
Králové trest odnětí svobody v trvání jedenáct a půl roku. Kurýr Jan B.
dostal 8 roků kriminálu, dealer Jaroslav L. šest a půl roku atd. Jiří K.,
díky němuž došlo k objasnění a k usvědčení rozsáhlého drogového (východočeského) zločinu, dostal minimální trest, který bylo možno
uložit, a to tři a půl roku s tím, že v té době byl stejně dlouho ve vazbě,
takže byl hned propuštěn z vazby na svobodu a jeho odsouzení bylo
pravomocné. Dodnes nezapomenu na jeho vděčný pohled v soudní
síni. Jak jsem později zjistil, tlak na něho, aby změnil výpověď a odvolal
doznání, byl obrovský. Navíc mu všichni v kriminále říkali, ať
mému slibu nevěří, že jsem „svině“, „hajzl“, „podrazák“ apod.

Hlavní obžalovaní, tj. Zdeněk B. a Jan B. se odvolali, já jsem se
odvolal rovněž, protože jsem požadoval tresty přísnější. Vrchní soud
v Praze 22. 9. 1998 pak k mému odvolání oběma tresty zpřísnil, když
Zdeněk B. dostal 13 let a Jan B. 10 let. Snad jsem tím neodradil „choceňské
voliče“.

Zdroj: ANTL Miroslav. Váš hlas pro spravedlnost, bezpečnost a pořádek. Rychnov nad Kněžnou: vlastním nákladem, 2008. Neprodejné.